Domů jezdím sice jen asi dvakrát, třikrát do roka, ale i tak se na to připravuji týden až dva dopředu. Nespočívá to ani v zajišťování letenky nebo jízdenky, balení kufru nebo jiná příprava na cestu.
Je to o převážení mnoha věcí tam a zase zpátky. Nakupování pracích prášků, nutel a čokolád za akční ceny. A někdy i dalších věcí. Aviváže, někdy sekty a láhve huga, německé pomazánky, gumové bonbóny a jiné sladkosti.
A zpátky z České Republiky jsou to zase jiné produkty. Cigarety, různé druhy sýrů jako například niva a korbáčky, slivovica a víno, rohlíky a kofolu a taky paštiky. Koláčky a taky sušené sójové mléko – Zajíce. A brambůrky, hořčicové a solené. Jsou věci, které jsou kvalitní v Německu a jsou věci, které jsou chutné v Čechách, nebo spíš na Moravě.
Cesta z Německa do Čech a na Moravu není vždy jednoduchá. Zejména když jedu v denním čase. Už od Mnichova jsou zácpy. Po výjezdu na Regensburg se to trochu uvolní a já zase můžu jet rychleji. Ale jakmile se blížím k dalšímu velkoměstu, Regensburg, objeví se další kolony a popojíždění. Němci se do kolon staví tak, aby vznikla ulička pro záchranné složky. A kterou si nikdo jiný nedovolí projet. A ne jednou jsem byla u toho, když se touto mezerou prohnala sanitka, hasiči či policie.
Daslší kolona mě čeká až za hranicemi. U Plzně, kde se něco spravuje. A pak před Prahou. Ale rozdíl mezi jízdou po Německé dálnici a po dálnici české je značný. Jednak kvůli ne moc rovnému povrchu vozovky, dřív jsme tomu říkaly tankodrom. Ale už to vlastně tak hrozné není, od doby, kdy to vyspravily. A pak je tu neskutečně mnoho kamiónů. A to i přes noc. Prostě furt. Některé sice poslušně stojí a stojí naprosto všude a jiné jezdí. A běda, jestli se stane nějaká dopravní nehoda. Jako před dvěma týdny, kdy jsem jela domů. Někde za Plzní, naštěstí ne v mém směru. Byl to pátek večer, už nějak po desáté hodině. Nejspíš to byla hromandná nehoda. Kolona stála nějakých třicet kilometrů. V jednom pruhu stály jenom kamióny a ve druhém jenom osobní auta. A co je pro řidiče asi dost hrozné, žádné rádio nic nehlásilo. Což mě docela překvapilo. V Německu jsou dopravní zprávy pořád. Myslím, že jsou řidiči na to odkázaní a jsou za to vděční. Ne jednou jsem se díky tomu vyhla kolonám.
Mě čekalo toto něpříjemné zdržení kousek před Brnem. A taky jsem o tom nic v rádiu neslyšela. To bych totiž objet mohla.
Další nehoda jednoho bílého luxusního vozu. Musel jet hodně rychle, vypadalo celkem dost zešrotovaně. Ale musela jsem ujet taky několik myslím desítek kilometrů, abych se tomuto místu vyhnula. A i tady, a to už bylo kolem jedenácté v noci, pátek v noci, byla dálnice rozdělená na pruh s kamióny a pruh s osobáky. A další zdržení mě čekaslo mezi Slavkovem a Buchlovskými horami. Taky se tam dost těžko předjíždějí nákladní auta. Většinou se před ně dostanu až na Buchlovských serpentýnách, kde jsou předjížděcí pruhy.
Cesta přes den je opravdu dost náročná a trvá někdy až deset hoduin. Oproti tomu když jedu přes noc. To je na Německé dálnici prázdno a to doslova prázdno. České dálnice jsou sice pořád plné, ale rozhodně ne tolik jako přes den. Cesta přes noc mi zabere něco mezi pěti a pěti a půl hodinami. Je to smutný, ale pravdivý rozdíl.
A v Čechách mě čeká dalších mnoho nepříjemností, negativních emocí a energie. Někde jsou lidi milý a laskavý, a někde si říkám, že chci rychle pryč.
Co ale miluju, večery u televize, u mamky doma, se stále opakujícími se kriminálkami a k tomu samozřejmě čipsy. Mamka většinou žádné doma nemá. Tak jsem je i ten večer po příjezdu domů, ještě zajela do jednoho supermarketu koupit. Byl tam celý dlouhý regál s různámi slanými pochoutkami, od spousta různých firem. Už mám jedny oblíbené. Mají průhledný obal, takže víte, kolik jich tam je a jak vypadají. Byly umístěny vedle čipsů, které mají snad stoletou tradici. Vím, že jsme si je jako děti kupovaly za dvě tři koruny. Vzala jsem je do ruky. Že bych dnes udělala vyjímku. Ale ouha. Jejich váha a omak sáčku mě nepříjemně překvapil. Zatřepala jsem s nimi. Obal má hezký design, je pěkně nafouklý, bohužel jen z šedesáti, sendmdesáti procent vzduchem. Zmáčkla jsem pytlík, který měl velikost asi jako velký školní sešit. Brambůrky byly jen v jedné malé spodní části sáčku. Zbytečně velké a plné vzduchu. Když je koupíte na nějakou párty, třeba patery, zabere vám to spoustu místa. A jejich cena? Dvakrát větší než brambůrky s ne tak dlouholetou tradicí, ale možná chuťově lepší a hlavně ne tak matoucím obalem a obsahem. Chtělo se mi řvát. „Co to sakra je, kdo je tak blbí a kupuje to?!“
Představovala jsem si, že si je oboje dvoje vezmu, zaplatím a pak začnu řvát na celý supermarket před pokladnami.
„Co to kruci je?! Proč to dělají tyhle firmy, chyba ve výrobě nebo úmyslé klamaní zákazníků? Co se to tady k sakru děje, v téhle Republice!“
A maminka mi na to suše odpověděla : „Tak si je nekupuj.“
Moje maminka vidí spoustu jiných problémů, nepravostí a bezpráví, které se tady dějí. Stěžuje si na hodně věcí, a já se jí snažím poslouchat tak na půl ucha. Naštěstí má i šťastné a usměvavé dny se svými kamarádkami, tak se to aspoň trochu vyvažuje.
A pak jsem byla v bance, něco vyřídit. Moje poradkyně je moc milá paní, usmívá se a povídá si se mnou. Vyptává se a taky mi vlastně naznačuje, že mám zůstat tam, kde jsem, v Německu. Ta zase připoměla velmi špatné pojišťovnictví.
Lidi se snaží mít se dobře a někteří se mají. Ale té špatné energie je tu prostě mnohem víc než té dobré. Vždycky, když nasednu do auta a vydám se zpět do Německa, nějak se mi uleví a potřebuji taky nějaký ten den na zotavení se.
Myslím, že se mám opravdu dobře, je mi dobře a jsem šťastná.
Ale co je na Moravě a v Čechách nádherné je příroda, historie a kultura, slavnosti a festivaly. Když na to dojde řeč, lidé jsou veselý, umí se bavit, tancovat a zpívat. Tohle nikdo nikomu nevezme. Lidi jsou šťastní po svém.
Já říkám, že kdo jednou zakusí něco jiného, jen těžko se mu vrací zpátky.
Komentáře
Okomentovat