Zprávy – nezprávy z Německa: Deníček paní Víti z Bavorska nejen o podnikání

Ne že by se v Německu nic nedělo. Děje se toho až moc. Ale taky mi přibylo práce. Venku začíná být jaro a já se snažím trávit i nějaký ten čas venku. 

TEXT: Víťa Jabůrková

Takže co se tu děje? No to co se děje všude. Zprávy jsou všude podobné. Válka, ekonomika, počasí a sport. 

Co se týče války, já válčím jen s úkolami, které jsem dostala v práci, se seznamem věcí, které musím zařídit. Občas válčím s kolegyněmi v práci a někdy i sama se sebou. Jedna část mého já chce běhat a skákat, ta druhá řve u každého zvednutí se ze židle. O jiných válkách slýchám v rádiu a čtu z novin, ale vlastně mi tak nějak všechno uniká. 

Ekonomika je vlastně pro mě velká neznámá. Vím, že si vydělávám peníze, vím, že musím platit daně a vím, že bez peněz tento svět už fungovat nebude. Ekonomika jsou firmy, lidi a spousta práce. Myslím, že já přispívám velkou částí do tohoto pytlíčku. Jednak prací ve školce, večerní prací v baru a restauraci, a taky prací v keramické dílně. 

Počasí se poslední dva týdny střídá jako ponožky. Jeden víkend bylo nádherně. V sobotu jsem vyšlápla na Walberg. A v neděli prošla celé Tegernsee údolí. Celou dobu jsem vlastně šla proti sluníčku, bylo nádherně a já jsem se taky pěkně zbarvila do hněda. Oproti tomu další víkend teploty klesly pod nulu, a my jsme musely vyměnit nátělníky a kraťasy za bundy a kozačky. Přes noc mrzlo a tři dny sněžilo, jako by se paní Zima znovu probudila. A já jsem si jezdina na letních pneumatikách. Dálnice byly zasypané sněhem a zprávy hlásily spoustu nehod a uzavřené části silnic, kvůli bouračkám nebo náledí. A ten třetí víkend v měsíci se udělalo zase hezky. Sníh roztál, sluníčko vystrčilo drápky a my jsme opět mohly schovat bundy do skříně. 

A co se sportu týče, nepotřebuji ho poslouchat a ani sledovat. Já ho chci jednoduše sama provozovat. Zkouším to pořád dokola. Dva týdny tvrdý tréning a pak jeden vrz v zádech a týden zase nic. Tak uvidím, jak to půjde dál. Ono se říká, sportem k trvalé invaliditě. Teda myslím, že to říkají především ti, kteří nesportují. Já sportuji ráda, někdy jsem trochu líná, ale to k tomu patří.

 

Tento čas je pro mě náročný. Ve školce musíme toho hodně připravit na letní dětský festival. K tomu chodím čím dál častěji do restaurace vypomáhat. A v květnu mám jít na trh s kersamikou, na čtyři dny. Na to se musím taky pořádně připravit. Takže mi moc volného času nezbývá. Přesto všechno jsem jeden víkend strávila venku. Jediný víkend, kdy jsem do dílny ani nevkročila. 

Vyšla jsem až ke kříži, na úplný vrchol. Dva běžci mě předběhly, muž a žena. Oba byly strašně hubení, skoro podviživení, řekla bych. Ale fyzičku teda měly dobrou. Zatím co já jsem se skoro plazila po čtyřek, oni to jen tak vyběhli, jako by to běžely několikrát denně. Možná, že taky že jo.

Ale ke kříži jsem se i tak dostala. Udělala jsem pár fotek, než se ukázaly další výletníci a pak jsem si dala na jednom kameni snídani. Teplý čaj a taky chlebík se sýrem. A jablko.       

                                

Po dobrém posílení a nabrání nové energie jsem se pustila zase dolů z kopce. Opačným směrem to šlo mnohem líp. Od kříže jsem scházela opatrně. Od stanice lanovky , po široké cestě už to šlo zase rychleji, a chvílemi jsem i utíkala. Aspoň jsem nemusela tolik brzdit. 

U auta jsem se převlékla do suchého prádla, pro některé zvědavce jsem asi udělala trochu striptýz. Spodní prádlo jsem si nechala, i když bylo taky trochu propocené. 

Nasedla jsem do auta a namířila si to přímo na Schliersee, do sauny. Výhoda sauny ve Schliersee je v tom, že je na střeše budovi, takže se tady nemusí člověk bát opalovat se nahatý. Takže i přws celkem teplé počasí jsem se šla zase potit, tentokrát jinak. Sauna je skvělá i v horkých dnech. Někteří si sice o mě myslí, že jsem praštěná, ale mě je to vlastně jedno. Mám ráda saunu. Samozřejmě v zimě je to jiné, vklouznout holýma nohama do sněhu a pak do horké sauny. Ale v létě je tu zase hezky prázdno. V sauně jsem strávila celé odpoledne.

Neděle byla podobná. Jen jsem se pohybovala v nížinách. Obešla jsem si celé Tegernsee jezero. Vyšla jsem z domu, v Bad Wiessee směrem k jezeru. Nedá se sice jít celou dobu kolem jezera, je tu spoustu soukromích pozemků. Tak například z Ringsee se nedá jinak než podél sylnice dostat do Weissechu a do Rottachu. Rochach už vám kousek dovolí jít podél jezera. Kolem honosných domů a luxusních penzionů či hotelů. V Jednom takovém přebývají většinou hvězdy fotbalu či politiky. To se pak kolem celého jezera a i na něm pohybuje spousta panáčnů německé policie. 

I neděle byla krásně zbarvená sluníčkovími paprsky a okolu vody se pohybovalo opravdu hodně lidí. Taky hodně cyklistů. Jak vyleze slunko, tak se z Mnichova přiřítí tisícovka nadšenců do všech možných sportů a pro nás vlastně domácí je to tím pádem omezené. 

Rottach Egern je takové milionové městečko, jak já říkám. Bydlela jsem tady asi tři roky, ale člověk raději v létě nevychází ani ven, jak se to tu hemží turisty. Jsem ráda, že jsem se přestěhovala do Wiessee, přece jen je to tu klidnější. Nejspíš to bude i tím, že Bad Wiessee namá v podstatě co nabídnout. Spousta podniků zkrachovalo nebo se z jiných důvodů ukončilo svůj podnik. Starosta se taky nestaral o prosperitu a tak město pomalu ztrácelo na své váze. Teď máme nového starostu, je mu asi třicetpět a všichni v něj věří. No úplně všichni samozřejmě ne. 

Cesta z Rottachu do Tegernsee vedla opět podél silnice. V tyto dny je tu obyčejně provoz jako v Praze na Václaváku. Furt narváno. Když jsem se konečně dostala zase k jezeru, sedla jsem si do trávy a zula si boty. Chtěla jsem vyzkoušet teplotu vody. Přece jen byla polovina dubna. A just, voda byla jako led. Ale dalo se v ní vydržet, já jsem stála jen po lítka ve vodě. Ale někteří odvážlivci si i zaplavali. Já jsem se posilnila jablkem a oříškami a pak jsem pokračovala dál. Kolem Brästübrl, bývalý klášter, kde mniši vyráběly pivo a dnes je z toho slavná hospoda, známá po celém Bavorsku. Jen jsem se tam zastavila na záchod. Abych nemusela někde na tajňačku za stromem. 

Pak jsem se ještě zastavila v sousední budově, kde sídlila italsá kavárna-cukrárna-zmrzlina. Nechala jsem si dát do kelímku dva kopečky zmrzliny a lžičku k tomu a pokračovala v cestě, směrem St. Quirin a dál do Gmundu. Cesta vedla podél silnice, ale přesto jsem si to užila. Prošla jsem i přes železniční přejezd, kde jsem měla před šesti lety tak těžkou dopravní nehodu. Vždycky mi tu naskakuje husí kůže. A dnes to nebylo jiné. Nemám moc vzpomýnek na nehodu, ale to co jsem slyšela od jiných a pak pobyt v nemocnici, stačí. Měla jsem přijít o život, ale díky jedné dámě se tak nestalo. Děkuji a budu jí děkovat celý zbytek mého života.

V Gmundě jsem si dala ještě jednu zmrzlinu a taky jsem si namočila znovu nohy do ledové vody. Bylo to příjemné. 

Čím víc jsem se blížila k domovu, do Bad Wiessee, tím víc jsem se těšila, jak si sednu na balkón, do svého křesla. Po celé cestě okolo jezera už jsem to cítila v nohách. A taky na ramonou, kde se mi opíralo sluníčko celou cestu. Obarvilo mi ramena trochu do hnědo-červena. 

Po příjemně ztráveném dni jsem vysoce ocenila měkkost své postele.

I přes mnoho práce je potřeba si trochu vydechnout a nechat hlavu zapomenout ty všední starosti. Otevřít oči a dívat se na tu krásu kolem nás. Cítit vůni jara a vnímat lehký vánek, který ohýbá větve stromů. Sledovat měnící se modro bílé mraky plující po nebi. Poslouchat šplouchající vodu v jezeře a sledovat ticíce lidí, jak si užívají dnešního nádherného dne.