Jak se v jedné z knih píše – všeho je dost, všechno se může splnit

 “Abrakadabra”, “Čáry máry”, je jedno co použijete za zaříkávadlo, je důležité, co vy cítíte, jak jste naladěni. A pak se stane zázrak. 

Text: Vítězslava Jabůrková /Autorka knihy Meine Nerven, která vyšla nyní i v Německu/

O splněných přáních byla napsána spousta knih. Jak si je správně přát, jak nastavit svou mysl a jak jednoduše věřit na zázraky.

Jsou čtenáři těchto knih, kteří se nedostanou ani do třetiny knihy, protože jsou realisté a na zázraky a splněná přání nevěří. Někteří to zkusili, ale někde uvnitř jim stejně nějaký hlas říkal “ne”. 

A pak jsou tu čtěnáři, kteří si tyto knihy čtou neustále dokola, a někdy po stém přečtení jsou přesvědčeni. Jsou to takový ti realisté snílci.

A do třetice jsou tu ti, kteří si tyto knihy čtou několikrát po sobě, ale ne proto, že by se museli přesvědčovat o těchto pravdách. Ale proto, aby naučily svou mysl se zaměřit na spnění svých přání. 

A do které skupiny že to patřím já? No já jsem snílek, miluji pohádky a dobré konce, píšu pohádky a vymýšlím si dobré konce. Věřím na zázraky a vím, že se dějí. Myslete si klidně, že jsem blázen. Je mi to jedno. Ale přání se plní, zázraky se dějí. Každý den. A je jich statisíce. 

 Ale i já jsem se musela naučit, jak si správně přát, musela jsem nastavit svou mysl do pozitiva. Samozřejmě, že to nejde vždycky. Tedy ne mě. Jiným, sylnějším jedincům možná ano. 

Jsou dny, kdy jsem naštvaná a vytočená a to vím, že ať si budu přát cokoliv, bude to mít opačný účinek. 

 Takže, o pár mích splněných přáních vám chci povědět. O mojí kamarádce, která je pravý opak. Byť se snaží si přečíst nějakou tu knihu, je pesimista a negativní člověk, proto se jí to nedaří. 

 Myslím, že to začalo někdy před patnácti lety, kdy se mi do rukou dostala kniha, tehdy novinka na trhu, s těmito pravidly, radami a zákony přitažlivosti. Kniha byla trhák, i když o tom, o čem se v ní psalo, už hodně lidí vědělo. Ale asi nikdo to nepodal tak, jako Rhonda Birne. 

Do knížky jsem se začetla, pak jsem shlédla video, které jsem následně sledovala pravidelně a někdy jsem si to pouštěla i jako ukolébavku na dobrou noc. V souvislosti s touto knihou jsem si přečetla i pár dalších knih. Snažila jsem se myslet a jednat podle toho, jak to bylo v těch knihách podané. Někdy jsem viděla výsledky, někdy zase ne. Ale nějak mě to přivedlo k tomu, abych začala soustředit na to, že mám myslet víc pozitivně a nepoužívat zápory. Vypsala jsem si svá přání, jak to stálo v jedné knize. Sto přání. Myslím, že jsem jich dosáhla jen padesát. Ale list papíru s těmito přáními jsem měla pořád někde u sebe.

Pak přišla těžká fáze života, kdy jsem byla šťastná nešťastná s jedním mužem. Po této fázi, kdy se ke mě přistěhovala jedna kamarádka, jsem narazila na onen list papíru. Jen tak náhodou. A moje kamarádka chtěla vědět, co že to je. Dala jsem jí to přečíst. Seděla a četla. A ejhle…

“Tohle se ti už splnilo, a tohle taky.” Juchala kamarádka za mě. Nakonec jsme došly k tomu že asi dvanáct přání, které stálo na tomto seznamu, se mi už splnily. Bylo mězi nimi nové kolo, nová práce, víc peněz, nový muž, telefon a počítač. Vlastně to byly takové materiální věci. Ale výsledek tu byl. 

Svá přání si píšu dodnes. Někdy si je dávám v podobě fotek nebo obrázků nad svůj pracovní stůl, jindy do peněženky a někdy I pod polštář. 

Přání je tisíce, ale měla jsem tři takové ty obrovské přání. A dvě z nich se mi už splnily. 

Prvním z nich bylo vydání mé knihy. Už před několika lety jsem si nakreslila obrázek své knihy, nakreslila jsem si obchod s knihami a ve výloze byla moje kniha vystavená. Obrázek ještě doma někde mám, ale musela bych dlouho hledat. Je mezi těmi vyřízenými věcmi. 

Tohle přání jsem měla už opravdu od střední. Takové to tajné přání. A musela jsem se k němu dlouhých let a etap mého života propracovat. A když mi vydavatelství poslalo první várku knih, které jsem chtěla věnovat rodině a známým, seděla jsem nad nimi a brečela. A dnes mám knihu i v němčině.

Některá přání se splní jen tak, lusknutím prstu, některá potřebují čas a snahu. 

Druhé moje přání není tak staré, a vlastně jsem ani za něj tak nebojovala. Ale po asi tří letém hledání se objevil výsledek. “Cink, vaše přání je mím rozkazem.” A mám dílnu, kde můžu dělat keramiku, točit, malovat a vést kurzy. Tohle přání prostě přišlo ke mě. Já jsem se jen musela zmínit těm správným lidem. 

Moje třetí přání má ještě chvíli čas. Nemůže to přece přijít všechno zaráz. Nebo jo?

 A pak je tu spousta drobných přání, které si prostě přejete těsně před tím, než se stanou. 

Například, když jsem jednou v neděli musela na pohotovost do nemocnice a pak do lékárny uprostřed turisticky rušného města. I když mi nebylo zrovna nejlíp, v autě z nemocnice jsem tiše doufala, že najdu před lékárnou jedno volné místo k zaparkování. Cink…jedno jediné volné místo, odkud právě někdo vyjížděl. 

Další příklad. Jezdím z práce ve čtyři a doma jsem v půl páté. Ale dnes jsem musela ještě na poštu a něco někam dorčit. Říkala jsem si, že když to stihnu a budu před mím domem v pět hodin, uvidím kluka, co se mi líbí. Byla to malá pravděpodobnost. Parkuje většinou ve dvoře, kde pracuje a to znamená, že se nevidíme nikdy. Cink…Stihla jsem to, a on navíc zrovna dneska parkoval mimo dvůr, takže musel kolem mě projít a my jsme se aspoň pozdravili. To mi stačilo.

V ten stejný týden se mi vlastně několikrát podařilo splnit si své malé přáníčka. 

Dostala jsem od sestry nivu sýr a první, co mě napadlo, že bych si dala brambory s nivou a špenátem. Dělal jsem to vždycky, když jsem měla doma nivu sýr. Cink… další den jsme měly v práci k obědu špenát s vařeným bramborem a vajíčkem. A protože toho bylo moc a moje kolegyně si nic domů vzít nechtěly, mohla jsem si já vzít domů. 

Jednou, což bych ani neměla říkat nahlas, se mi nechtělo do práce. Cink… přes noc jsem dostala horečku a zvracela jsem a musela jsem zůstat tři dny doma. 

Prostě když se mi někam nechce, vždycky do toho něco vleze a já nemusím jít. 

Prostě to tak funguje. A funguje to pořád. A já jsem pokaždé nadšená a vím, že si můžu přát znovu a znovu.

Jak se v jedné z těch knih píše, všeho je dost, všechno se může splnit. Když člověk opravdu věří a ví, že se to stane. 

 Moji kamarádku, ktará se mi vždycky zdála být tak trochu nešťastná, jsem se snažila přesvědčit o tomto umění nebo způsobu myšlení. Dlouze jsem jí vykládala o svých úspěších a jí se to líbilo, byla nadšená a já si říkala, že jí pomůžu vidět svět ve veselých barvách.

Vím, že si přečetla i jednu knihu, ale nic jí to nepřineslo. Myslím, že se ani moc nesnažila to pochopit. 

Já jsem vždy byla ta usměvavá a dobře naladěná, z ní jsem to musela těžce dolovat. Až se jednou stalo, že jsem měla dost té negativní energie a kamarádství se rozpadlo. Vlastně si udělalo pauzu. Nějak jsme se k sobě zase dostaly, ale už to není, co to bývalo. 

Člověk se nesmí nechávat ovlivňovat cizími špatnými emocemi nebo vibracemi. Měli bychom být vděční za vše, co máme. A pak to hezké přijde a přání se budou plnit. Stejně jako mě.