„Vadí mi jakákoliv cenzura. Pro svou informovanost chci znát i dezinformace,“ říká Benjamin Kuras
Krátce po okupaci v osmašedesátém emigroval z Československa do Anglie, kde – jak sám s nadsázkou, ale i doslovně, poznamenává – začínal jako umývač nádobí. Velmi rychle se ale uchytil v médiích, v nichž koneckonců před svou emigrací z Česka, krátce po studiích pracoval. Jak se dostal do české sekce zahraničního vysílání BBC a proč tehdy britská veřejnoprávní televize nechtěla vzít esa Pražského jara – známé televizní osobnosti, které emigrovaly, či proč vedla zvlášť českou a slovenskou redakci? Pandemie ho zastihla v Česku, kde nakonec již zůstal, a tak jsme si poměrně kuriozně povídali přes internet, já z Londýna a Benjamin Kuras z Prahy o tom, jak fungovala BBC za Studené války, jak vyvažovala zpravodajství a proč to dnes dělá jinak či jaký je rozdíl v dnešní a tehdejší cenzuře.
Autorka článku: Jane Frank
Jak jste se dostal do BBC poté, co jste emigroval v šedesátém
osmém do Anglie?
nová česká a slovenská emigrace – mimochodem měli jsme jazykově oddělená
vysílání, na rozdíl třeba od Svobodné Evropy, kde oba jazyky vysílaly
společně. Do penze tehdy odcházeli čtyři staří mazáci, takže místo nich brali čtyři
nováčky. Do konkurzu se hlásila prý víc než stovka uchazečů, včetně známých
československých rozhlasových es Pražského jara. Jenže BBC měla
politiku nebrat nikoho doma proslaveného, tedy z řad reformních
komunistů. Mnozí z nich skončili ve Svobodné Evropě a Hlasu Ameriky
nebo Deutsche Welle.
profesionální předpoklady a mírnou rozhlasovou nebo novinářskou
zkušenost, ale byli doma neznámí. Já jsem měl za sebou jednak několik
let psaní do programů ostravského rozhlasu ještě za studentských let v
Olomouci, jednak necelý půlrok praxe v pražském rozhlase v anglickém
vysílání, kam jsem nastoupil v dubnu 68 a odešel v srpnu. Emigroval
jsem koncem září.
kulturního atašé, který z Prahy rád jezdíval k nám na olomouckou
univerzitu. Takže jednoduše, přihlásil jsem se do konkurzu a šel jsem
mezitím umývat nádobí do italské restaurace, kde jsem šťastně a vesele
přežil první zimu. Do BBC jsem nastoupil na tříletou smlouvu v dubnu
69.
fungovaly redakce jednotlivých zemí a byla studia jako dnes kousek od
Oxford street nebo ve White City?
v budově zvané Bush House, kterou mělo v nájmu od australské vlády,
ta byla součástí komplexu Australia House, kde úřadovalo australské
zastupitelství. Je to ten záhyb imperiální architektury v ulici zvané
Aldwych, kde taky začíná Fleet Street, tehdy sídlo většiny britských
novin. Naproti je slavné Aldwych Theatre, tehdy sídlo Royal
Shakespeare Company.
Redakce byly rozdělené na jednak anglické
vysílání pro celý svět, jednak cizojazyčně podle světových oblastí. My
jsme byli součástí Central European Service, tedy Středoevropské
„služby“, dělené na redakce čili „sections“. Českolovenská,
polská, maďarská a finská. Ta ke Střední Evropě byla přiřazena, protože
Finsko zůstávalo – jak se tehdy rádo říkávalo – „v zadním dvorku SSSR“.
Ostatně jejich hlavní posluchačstvo nebylo ve Finsku, nýbrž v Estonsku.
Tak jsem se taky dověděl, že estonština je natolik podobná finštině, že si
rozumějí.
začalo také v BBC? Kde jste získával náměty a jak těžké bylo
prosadit se jako scénárista?
hry rozhlasové a divadelní, ne filmové ani televizní, scénáře. Prostě jsem
napsal několik her, které byly zřejmě dostatečně dobré, aby je BBC
natočilo a odvysílalo, nebo některé malé londýnské divadlo inscenovalo
a odehrálo. Trénovat se v anglickém psaní jsem začal už při práci v
české redakci. Teda ne samozřejmě uprostřed pracovních povinností,
ale s využitím možností, jaké tam byly – jako poslech nahrávek
anglických her, seznámení se s redakcí dramatu, přístup k bohaté
knihovně, a podobně. Nicméně opravdovou dramatickou kompozici jsem
odkoukal a odposlouchal až když jsem po třech letech přešel dělat
provozního v divadle Young Vic a využíval každé volné chvilky mezi
prací sledováním představení a zkoušek.
rozhlasová a vysílala se na BBC v roce 1976. Druhá byla divadelní a
měla premiéru o rok později v malém, ale významném divadélku Soho
Poly, kde začínala spousta později proslavených autorů jako Howard
Brenton, Pam Gems, David Edgar nebo Hanif Kureishi. Z té inscenace
se později dělala i rozhlasová verze. Pak se v překladech zdařila i
v Německu a Izraeli. Hodně tohoto období vyprávím podrobněji
v nedávno vydané knížce memoárů Malá paměť.
nejvíce? Jak moc to bylo jiné od toho, na co jste byl zvyklý z – tehdy Československé státní televize?
s pozdějším přesahem na divadlo. Jako televizní divák jsem baštil tu
různorodost, kultivovanost, erudici TV programů. Seriály historické,
kunsthistorické, přírodovědecké, drama na pokračování, detektivky. A ta
obrovská kvantita komedie, jaká v BBC dnes tolik chybí, když podle
zákonů politické korektnosti nesmíte nikoho urážet. Nebylo to pro mě ani
tak překvapení jako inspirace.
z toho dělal srandu herec a dramatik Peter Ustinov, když se vrátil do
Anglie z pražské premiéry jedné své komedie a v rozhovoru pro BBC
řekl (pamatuju si to doslova): „Češi z každé pitomé komedie dělají
umění“.
nebralo na vědomí a nechávalo je vzájemně prolínat. Bylo to prostě
„entertainment“ čili ne úplně přesně přeloženo „zábava“. Tak jste mohli
sledovat inteligentní lehké komedie a zábavné kusy umělecké. Někdy i
obojí od stejného autora. Tak to jsem se snažil napodobovat i ve svých
hrách. Mnohé jsou tragická témata s komediálním dialogem.
zpravodajství a publicistiky – tedy v zajištění objektivity – například čerpání z
více zdrojů?
s vědomím, že zcela objektivní nikdo nemůže být, a soustředila se právě
na onu vyváženost. Ve většině významných světových lokalit měla své
rezidenční zpravodaje, kteří využívali lokálních pramenů, často
napojených na vládní nebo disidentské zdroje. Kromě nich používala
nezávislých reportérů externistů, takzvaných „stringers“. A k tomu ještě
přebírala informace od agentur jako Reuters nebo AFP. To vše pak dala
do jedné reportáže v rubrice zpravodajství. K tomu pak přidávala
analýzy a komentáře svých redaktorů nebo zvaných odborníků,
analytiků, politologů, ekonomů nebo politiků. A nechávala na
posluchačích či divácích, aby si z této směsice vytvořili vlastní obraz.
Tak to bylo v domácím rozhlasovém a televizním vysílání , které bylo
nezávislé.
jaký image chtěla Británie o sobě vysílat do světa. Ale ta vyrovnanost,
ne objektivita, tam zůstávala. Ale protože se překládala do různých
jazyků, v nichž pracovali političtí emigranti různých politických názorů,
platil jakýsi „střední úzus“, a dohlíželo se na správnost překladu, aby
náhodou někde v nějaké politicky komplikované zemi BBC nevypadala,
jako že podněcuje povstání nebo fandí terorismu, a podobně. Díky tomu
si dlouho udržovala pověst spolehlivého nezaujatého informátora klidným pohledem vnějšího pozorovatele.
jejího vývoje? A je to spíše k lepšímu nebo horšímu?
Guardian – podlehla politické korektnosti, wokeismu, anti-rasismu
převrácenému v rasismus, propagandě LGBTQ+, transgenderismu.
V zahraniční politice je na ni například spoleh, že se vždy postaví proti
Izraeli a převezme narativ Palestinců, a zamlčí, že tu či onu raketovou
přestřelku začali teroristé Hamásu nebo Hezbolláhu, s pochvalou
palestinské samosprávy. Ta vyrovnanost se vytratila.
Vám vadí?
zpravodajství BBC nedívám. Ostatně teď už žiju téměř výlučně v Česku,
takže rýpu do médií českých.
komentářů psaných britskými redaktory BBC, a přehledy britského tisku.
Ty pak každý odvysílal, jak to přeložil. Těch zbývajících třicet procent
tvořily speciální tematické programy, které si každá jazyková redakce
dělala sama, většinou z anglických pramenů a o britských tématech.
Kultura, věda, ekonomika, zajímavosti týdne, recenze knih a her, a
podobně. A samozřejmě pop-music.
myslíte o tom, co se děje v Československu, ale o tom, co si
Britové myslí o tom, co se tam děje. A dělali jste si spíše technické
a kulturní komentáře. BBC si pak dělalo vlastní komentáře politické, a ty se vysílaly ve všech jazycích. Tím se zachovala neutralita, aby
daný redaktor z oné země ´neprotěžoval určitou politickou stranu´.
Nějak mi to uvízlo v hlavě a ted, když vidím, jak funguje
zpravodajství a publicistika ohledně konfliktu Ukrajinsko-Ruském,
tak si říkám, jestli vlastně to ani tak nebylo o svobodném vysílání z
Londýna pro danou zemi, ale spíše o politickém cíli britské vlády – i
o tom,jak dostat to, co potřebuje, do zemí, kam to potřebuje dostat.
Víte, jak to myslím? Tedy – nebyl vlastně Hlas Británie – byť pro
řadu lidí brán jako hlas ´svobodné Evropy´ – stejně jako
stejnojmenné vysílání z jiného projektu zase např. Z Mnichova –
spíš vlastně jen dalším nástrojem politické přestřelky mezi
Londýnem a Moskvou…
však byl v tom, že z jedné strany střílela totalitní tyranie, z druhé ještě
poměrně dobře fungující demokracie.
dle svých slov vyhovělo ministerstvu vnitra…. A také novému zákonu,
který se nyní připravuje na potírání dezinformací, ale bez účasti
veřejnosi a vypadá to že i bez účasti odborné veřejnosti, pouze na
ministerstvu ve spolupráci s tajnými službami. Na druhou stranu Slováci
nyní také upravují mediální zákony – všechny předešlé dávají do dvou
nových – Mediální zákona a Zákona o publikacích – mimo jiné chtějí
regulovat i obsah Youtube kanálů, nicméně je tu alespoň nějaká snaha
nastavit pravidla a vypadá to, že to neřídí tajné služby jako v Česku –
máme si vzít u nich inspiraci z něčeho nebo naopak v Česku je to lepší
nebo oboje uchopit jinak?
vyrovnanost a možnost srovnávání a ověřování. Já chci pro svou vlastní
informovanost vědět i to, jaké dezinformace kdo třeba i opačného
politického spektra šíří, čím se informace stávají dezinformacemi, jak si
je ověřovat, nebo podle čeho rozeznávat fakta od výmyslů.
K případnému trestání pomluv nebo výzev k násilí máme příslušné
zákony.
bude se financovat přímo – ovšem zavádí k tomu na podporu novou daň. Sice
tak finančně pro Francouze nula od nuly pojde, ale principiálně to mění svým způsobem
dost věcí. Francouzi totiž svoji veřejnoprávní TV kritizovali stejně jako
Britové BBC a Češi ČT – vím to, protože Francouzi sem v době Brexitu
jezdili a zuřili kvůli neobjektivnosti. Jak vidíte dnes budoucnost
veřejnoprávních médií – jak z hlediska financování, fungování?
které pak přirozeně chtějí měnit i ideové zaměření svých médií podle
toho, kdo byl zrovna zvolen. Pak riskujete, že se z média stane vládní
propaganda, nebo si je tak bude veřejnost vykládat. Začlenit do jednoho
média všechny ideové proudy a odchylky, nebo hledat nějakou střední
cestu mezi nimi, je asi dlouhodobě neproveditelné.
nějaký jiný model, kdy by veřejnoprávní stanice skutečně mohly být
nezávislé na politicích a více pod kontrolou občanů a zároveň zůstat nezávislé?
každého znáte jeho politické zaměření nebo i majitele a investory a víte,
co od něho čekat, a můžete je s jinými porovnávat. Bez cenzury, ale
s přísným uplatňováním zákonů na to, co je podle zákona skutečně
trestné nebo žalovatelné. Pak se ale samozřejmě musíme smířit s tím,
že programy budou prošpikované reklamami. které můžeme ignorovat a
během nich si vyřizovat něco jiného. Nebo konec konců i ze zvědavosti
sledovat, co kdo prodává.
spousta menších alternativních videí – v podstatě každý influencer je
schopný udělat video i podcast z jednoho vysílání /teď neřeším kvalitu
nebo relevantnost informací/. Není čas na to spojit obě česká
veřejnoprávní média Čro a ČT do jednoho mediálního domu, kde pracují
tvůrčí nebo zpravodajské týmy na společných reportážích, zprávách a
pak z toho jsou multimediální výstupy. Není současný koncept, v jekém obě média pracují de facto zastaralý a z hlediska
nákladů až zbytečným luxusem?
to, čemu se říká kultura a vzdělání. Tedy programy nepolitické, jaké
třeba BBC pořád dělá skvěle: historie, umění, drama, cestování.
Podobně jako stát přispívá na divadlo, operu, klasickou hudbu nebo na
školství.