„S vlastními blogy a podcasty přežijí jen ti nejlepší novináři,“ říká Pavel Urban

Jak ses dostal k novinařině? Co bylo tvým hlavním impulsem?

Bavilo mě a stále baví zjišťovat nové informace nebo se lidí ptát na jejich příběhy a pak to předávat ostatním. Přestože cestě k novinařině toho moc nenasvědčovalo – jsem introvert a studoval jsem obchodní akademii – přes tetu a jednu její kamarádku z turistického oddílu jsem se na konci roku 2002 dostal do Sdružení amatérských novinářů, kde moje cesta začala naplno. Inzerát na Vyšší odbornou školu publicistiky pak našla moje třídní učitelka na obchodce v deníku Metro, kde nyní už osm let pracuji. Trochu hříčka osudu.

Pamatuješ si, o čem byl tvůj první článek? A co tě přimělo si vybrat toto téma?
To už si nevzpomenu, přece jen to bude už dvacet let – a to ještě předtím jsme dělali už na základce školní časopis.

Jaký byl tvůj první pocit, když ses vrátil na školu, ale tentokrát ne jako student, ale jako pedagog? Co jsi nejvíc vnímal nebo vnímáš na škole ´jinak´ jako pedagog než jak jsi to vnímal jako student?

Byl to krásný pocit. Genius loci budovy v Opatovické ulici je nezaměnitelný a spoustu věcí tam bylo i po těch zhruba deseti letech stejných nebo velmi podobných. Samozřejmě jinak vnímám hlavně to, jak vůbec škola funguje a provázanost různých předmětů či oborů. Ovšem hlavní myšlenku toho, že studentům předáváme co nejvíce z praxe a říkáme jim, jak to ve světě médií funguje, se snažíme zachovávat. Myslím, že je obrovská výhoda, že jsem tu školu sám vystudoval a dokážu se do role studentů vcítit.

Kromě své novinářské a pedagogické práce děláš mezinárodního rozhodčího ženského lakrosu – už se Ti někdy stalo, že ses naštval na kolegy novináře, že informovali o nějakém zápase třeba zaujatě nebo označili některá tvá rozhodnutí jako špatná? 

Lakros je u nás velmi malý sport a v médiích se objevuje jen málokdy, bohužel. Ale možná se to změní, protože usiluje o to být olympijským sportem pro OH 2028 v Los Angeles. A minimálně ženská česká reprezentace má šanci si tam zahrát. Holky to ukázaly už letos na Světových hrách. Takže kolegy novináře jsem svými výroky určitě nenaštval. (úsměv) Maximálně trenéry.

Vnímáš nějakou podobnost mezi rozhodováním sportovního utkání a profesí novináře – třeba právě z Tvojí pozice hlavního editora deníku Metro  – nějakou paralelu? Rozhoduješ určitě denně o důležitosti určitých témat – která jsou méně či více důležitá přinést čtenářům nebo si zaslouží přední místa na titulce či uvnitř listu nebo na ´sudých stranách´ či obdobně v online verzi – jak se rozhoduješ? Co ti pomáhá v momentech, kdy váháš – situace není jasná, je pravda na obou stranách či podvědomě cítíš sympatie k nějakému týmu nebo politické straně či subjektu a podobně?

Ano, rozhodování je založeno na podobném principu, často musím udělat nějaké rozhodnutí rychle a na hřišti už prakticky nelze změnit. V novinách ještě někdy čas na opravu je, ale třeba při větší události těsně před uzávěrkou už se ho také nedostává. To, co na kterou stranu dáme, je podle mě už hlavně věcí zkušeností. Deník Metro je zdarma, a tak si na sebe musí vydělat hlavně inzercí. Ta je často na pohledových stranách, takže někdy nám to rozhodování vlastně trochu ulehčuje podle toho, kde je umístěna inzerce. Co se týče případných sympatií, vždy se v práci chovám jako profesionál a neřeším, kdo nebo co je mému srdci blíž, to musí jít stranou.

Jak se v online médiích – v tomto případě třeba online verzi deníku Metro upřednostňují určitá témata – v tištěných médiích je to podle layoutu – třeba horní polovina titulní stránky nebo pak liché stránky v úrovni očí čtenáře jsou lepší místa pro články než třeba dolní část sudých stránek? Nebo jak to je – jak to děláte u vás? Dáš čtenářům ´tip´, kde hledat ´schovaná´ pro většinu méně důležitá témata, ale pro ně důležitá?

Naše online verze je velmi specifická v tom, že na ní dáváme pouze vlastní autorské texty, třeba jen tři, čtyři za den. Z toho jde například jeden na web ještě předchozí den večer, než se objeví v novinách – tedy nabízíme trochu exkluzivity. Jinak na web metro.cz posílají čtenáři fotografie z dění v jejich okolí a pokud je to zajímavý podnět, napíšeme o tom článek. Taková fotografie, která je pak otištěna, znamená pro jejího autora finanční odměnu. Vybízíme tak čtenáře k interaktivitě, podobně jako na stránkách servisu, kde jsou otištěny jejich dopisy či odpovědi na anketní otázku.

Deník Metro je součástí vydavatelského domu MAFRA – nebojuješ s negací – podobně jako někteří naši spolužáci, kteří pracují pro další mediální domy s ´problematickou´ pověstí /Prima NEWS CNN či média z med. skupiny Jaromíra Soukupa apod.) – ´problematickou´ z perspektivy našich dalších kolegů např. z ČT apod./ ? A ovlivňuje či někdy ovlivňoval vaši práci v METRU Andrej Babiš? Jak zajišťujete, abyste měli v tomto smyslu skutečnou objektivitu, když musíte informovat o politice?

Ano, občas se s tím setkávám. Asi tak jako mnoho dalších kolegů z jiných vydavatelství. Mediální trh je rozdělen tak, jak je, a vždy může mít majitel nějaké zájmy, ale také třeba nemusí. Nás Andrej Babiš v deníku Metro nikdy neovlivňoval. Setkal jsem se s ním asi jen jednou, a to spíš náhodou jako divák na jedné kulturní akci. Snažíme se o co největší objektivitu tím, že o politických věcech v drtivé většině informujeme texty z agentury ČTK. Možná se to může jevit jako alibismus, ale ať bychom o politických kauzách napsali autorsky cokoliv, vždy by se našla část čtenářů, která by to kritizovala. Přijde mi naše řešení lepší, než když určité médium o svém majiteli neinformuje vůbec.

Setkal ses někdy s nějakými poznámkami ohledně toho, že ´píšeš do Babišovo média´ (MAFRA je součástí svěřeneckého fondu, který AB ovládá) – od našich kolegů – ze studií či dalších médií? A pokud ano – jak to na Tebe působilo? Jak jste to ´vyřešili´? – Byla ´výměna názorů´ nebo jste to ´ustáli´?

Ano, někdy se nám to stalo i u respondentů. Je to samozřejmě jejich volba. Já vždycky říkám, že nepíšu pro majitele, ale pro naše čtenáře. Od kolegů kamarádů je to spíš popichování. Jak jsem nastínil, také mnoho jiných médií vlastní nějaký bohatý člověk se svými zájmy, když to zjednoduším.

Jak vidíš budoucnost médií? Vzniká řada alternativních médií, často právě i v režii novinářů či moderátorů, kteří opustili – úplně či částečně – mainstreamová /i veřejnoprávní média/ a založili si vlastní více či méně názorově vyhraněná – DVTV, XTV, ABJ nebo různé podcasty – Kecy a Politika, jejichž autoři odešli s podcastem a začali ho točit na vlastní noze nebo také bývalý absolvent VOŠP Jakub Zelenka, který nakonec opustil i Deník N a funguje na platformě Gazetisto? Co si o tom myslíš?

Je samozřejmě dobře, že je velká rozmanitost médií a je z čeho vybírat. Situace spěje k tomu, že tištěných médií bude ubývat, protože jsou často ztrátová a Češi si budou muset zvyknout na placený online obsah, a to v mnohem větší míře, než je dosud. Ale některé projekty ukazují, že tak fungovat lze. Novinkám, jako jsou podcasty, nebo kombinace textu a audia, potažmoo videa, fandím. Ovšem v poslední době mám pocit, že i podcastů vzniklo víc, než je potenciálních posluchačů. Bez silného zázemí většího vydavatelství nebo mimořádné přízně platících čtenářů/posluchačů/diváků se média neobejdou. Dalším krokem v horizontu zhruba dekády bude podle mě i role umělé inteligence, která dokáže napsat běžný základní zpravodajský text. Novináři tak budou mít více času přinášet svým klientům určitou nadstavbu. Tím by se mohla opět zvětšit i kvalita, která zde byla rozhodně vyšší třeba na přelomu století. Jedním z hlavních důvodů byl fakt, že v redakcích sedělo třeba i dvakrát více lidí. Objem práce ale zůstal srovnatelný. Proto by umělá inteligence mohla část jednoduché agendy obstarat. Většina čtenářů stejně nesleduje, kdo text napsal, pokud dostane ve zpravodajství základní informace o události a bez chyb, bude spokojena.

Umíš si představit, že v budoucnu třeba nemusí velké vydavatelské domy přežít krizi /podniky už teď mají co dělat, aby se udržely a omezují inerci a bude to asi ještě viditelnější a může to mít vliv na ´zeštíhlení´ nebo zánik některých médií či mediálních domů/ – myslíš, že nakonec budou novináři ´na volné noze ´ s vlastními blogy a podcasty tou přeživší formou žurnalistiky nebo to zůstane jen určitou alternací ke klasickým médiím jako je to teď?

Určitě situace spěje k tomu, že některá média zaniknou, hlavně ta tištěná. Kdo ale dokáže jít s dobou, může je nahradit něčím modernějším. Podle mě to bude pro mnohá vydavatelství příležitost nechat si při zeštíhlování stavů ty schopnější novináře a tím udržet či zvýšit kvalitu, jak jsem uvedl výše. Nemyslím si, že obstojí na trhu větší množství novinářů na volné noze s blogy či podcasty. Přežijí jen ti nejlepší. Zadarmo se to dlouhodobě skutečně dělat nedá.

Když vyučuješ tvorbu médií, bereš nějak zřetel na to, že Tvoji studenti nemusí nakonec skončit ve vydavatelských domech, ale budou si tvořit sami blogy, podcasty a youtube kanály či další možné varianty tvorby publicistiky? 
Ano, jsem si toho vědom a určitě přemýšlíme, jak i do výuky dostat nové prvky novinařiny. Například na školním webu Generace20.cz, kam píší naši studenti, chceme mít i audio verze některých textů a více audiovizuálních výstupů. Na druhou stranu učíme novinářské psaní, tedy to, co známe nejlépe.

Jací jsou Tvoji studenti? Už učíš na škole několik let – jak se mění studenti – v čem jsou stejní jako my a v čem jiní –  myslím jako generace, ale i co se týče toho, co chtějí od života a jak si představují kariéru a jak vnímají média?

Začnu brzy už pátý rok v roli učitele, i když já nemám vystudovanou pedagogiku, takže se nepovažuji za učitele, ale spíše mentora či odborného lektora. Stejní jsou studenti v tom, že navštěvují stejné podniky v okolí školy, jaké jsme navštěvovali my. (úsměv) Trochu jiní jsou možná v přístupu, my jsme téměř každou hodinu hltali a vážili si toho, co se naučíme a dodnes ze znalostí získaných na Vyšší odborné škole publicistiky čerpám. To nadšení a zapálení mi občas u současných studentů chybí. A možná někdy i pokora, že je určitě nevítá automaticky jakékoliv médium s otevřenou náručí. Tu realitu se jim snažíme vštípit do hlavy. Ale je potřeba přiznat, že mnohé výrazně poznamenalo období pandemie, kdy strávili tři semestry doma online výukou. Ty škody se snažíme nyní napravovat.

Jak vypadá vaše tvorba časopisu – jak fungujete – a jaká témata studenti nejčastěji chtějí zpracovávat?

Časopis na VOŠP bychom v novém školním roce rádi obnovili, protože zde má dlouhou tradici. Ale jak jsem sám přiznal výše, doba tištěných médií už odeznívá, proto se více soustředíme na web Generace20.cz. Studenti se určitě zabývají věcmi, které se okolo nich dějí a trápí jejich generaci. Stále se ale snažíme, aby aktuální a třeba i trochu komplikovanější témata, přijali také za své. Nebo například důležité novinky ze světa médií.

A mění se podle tebe nějak témata, která jsme spíš chtěli zpracovávat my – jako generace – a ty, která jsou důležitá pro tu dnešní generaci budoucích novinářů? Je v tom velký rozdíl?

Určitě, více se zabývají ochranou planety, udržitelnými věcmi, ale v současnosti i tím, jak je různé krize postihnou jako studenty, kteří si v mnoha případech musejí vydělat na nájem, stravu, ale hlavně na školné. Ovšem třeba politika a kauzy s ní spojené se řeší stejně jako za nás, to asi bude vždy podobné.

Máš nějakou bizarní /úsměvnou nebo zvláštní/ historku buď jako novinář z reportáže nebo z VOŠP – jako student či jako pedagog ? 

Jednou při rozhovoru jsem si zapomněl spustit nahrávání a zjistil jsem to až na konci. Zachoval jsem ale chladnou hlavu, běžel do nejbližší restaurace a rozhovor přepsat zpaměti. Naštěstí jsem si jako vždy dělal poznámky a nebyl moc dlouhý. Nikdo nic nepoznal.

Foto z archivu Pavla Urbana