Co by stát dělal kdyby tu Iniciativa Hlavák nebyla?

Od začátku ukrajinské války Evropu zasáhl silný příval uprchlíků a Česká Republika se stala jejich třetí nejčastější destinací, hned po Polsku a Německu. Válka na Ukrajině a s ní spojená uprchlická krize vyvolaly ohromnou, až nečekanou vlnu solidarity. Na Hlavní nádraží přijížděly tisíce uprchlíků. Vznikla řada nových opatření na jejich pomoc, včetně humanitárních dávek ve výši 5000 korun, bezplatných lístků na mezinárodní vlakovou dopravu, nově je tu i návrh na bezplatné ubytování po dobu pěti měsíců. Všechna tato opatření se však týkají jen a pouze ukrajinských uprchlíků, ostatní běženci, označováni též jako “nelegální migranti”, kteří prchají také před válkou, mají smůlu. 

Text: Terezie Poněšická

Iniciativa Hlavák je jediné uskupení, které na Hlavním nádraží operuje, a to již od roku 2015. Snaží se pomáhat všem přijíždějícím uprchlíkům, bez rozdílu rasy, barvy pleti, nebo náboženství. Nabízí jim základní humanitární pomoc, včetně pomoci zorientovat se na místě a poskytnutí základních informací. Avšak její kapacity jsou také omezené. Skládá se z řad dobrovolníků, kteří jsou podporováni pár neziskovými organizacemi, nemají však žádnou právní subjektivitu. Je tu hodně aspektů, které jim práci zhoršují – jako například role státu, který bere pomoc Iniciativy Hlavák jako samozřejmost. Ale co by dělal, kdyby tu Iniciativa Hlavák nebyla? 

Když člověk pospíchá na vlak nebo na metro na Hlavním nádraží, většinou se to neobejde bez toho, aniž by neprošel přilehlým parkem Vrchlickými sady, který se rozprostírá hned před vchodovou halou Hlavního nádraží. Je to park, kde se člověku nechce zůstávat moc dlouho, nejlépe ho co nejrychleji projít, moc se neohlížet a stihnout svůj spoj. Jelikož se jedná o park vedle vlakového nádraží, není divu, že se tu potlouká spousta různých individuí, jsou tu lidé, kteří nemají kam jít, bezdomovci, pak turisté s velkými kufry na kolečkách. Málo koho by napadlo, že právě na tomto místě se zdržuje i nenápadná skupinka dobrovolníků pomáhající syrským běžencům při jejich nočních tranzitech. Když člověk projde parčíkem a vejde do hlavní budovy nádraží, už snadněji může zaregistrovat pár mladých lidí v růžových vestách s velkým nápisem v angličtině a ukrajinštině “Pomoc uprchlíkům”. Tito dobrovolníci, jak lze si domyslet, se zaměřují specificky na pomoc ukrajinským uprchlíkům. Obě skupiny pracují společně pro Iniciativu Hlavák. 

Na Hlavním nádraží se zdržují v podstatě celý den a střídají se po pěti hodinových směnách. Na směnu se může připojit kdokoli, kdo chce pomoci, skrze webovou stránku Synch. Směny se dělí na takzvanou blízkovýchodní a ukrajinskou agendu. Blízkovýchodní začíná k večeru a trvá až do půlnoci. Je to z toho důvodu, že zejména Syřané a další běženci z oblastí Blízkého východu přijíždějí v menším počtu, většinou je pro ně Hlavní nádraží v Praze pouze tranzitní zastávkou a potřebují někde přenocovat, když nočních spojů je méně, aby mohli druhý den zase pokračovat ve své cestě dál. 

Dobrovolníci se scházejí v zázemí Iniciativy. To je zásobeno potřebnými věcmi pro uprchlíky jako je oblečení, které je systematicky rozřazené podle velikostí do krabic, jsou tu vysoké police se základními hygienickými potřebami a potravinami. Vítá mě koordinátorka směny Leila (jméno je kvůli zachování anonymity pozměněné), krásná slečna s dlouhými kudrnatými vlasy,  původem ze Sýrie, která v Praze žije již několik let a dnes je tu zároveň jako tlumočnice. Ptám se jí, jak se k téhle práci dostala: “Jsem tu čerstvě, zatím jen pár měsíců. Zrovna jsem procházela Hlavním nádražím, vidím před sebou ohromnou frontu uprchlíků, nejspíš ze Sýrie. Zajímalo mě, zda je tu někdo, kdo se o ně má jak postarat, chtěla jsem pomoci už jen protože já sama jsem Syřanka. O Iniciativě Hlavák jsem před tím nikdy neslyšela. A tak se ptám policistů opodál, zda by mi mohli poradit, na koho se mohu obrátit. Byli překvapeni, proč bych těm uprchlíkům vůbec chtěla pomáhat. Odpovídám, že já sama jsem také Syřanka” směje se. Ptám se Leily, jak jsou na tom se zásobami oblečení, zda někdy pořádají veřejné sbírky. Dříve je prý pořádali, stěžuje si však, že jim vždy zabralo velké množství času oblečení třídit a zároveň se jim často stávalo, že lidé brali sbírku jako příležitost zbavit se všeho nepotřebného v šatníku : “Lidé nám často posílali oblečení typu šortek nebo plavek, to uprchlíkům moc nepomůže…“ Avšak teplého oblečení je třeba stále dost, zejména teď v zimě. 

Vaří se černý čaj v termoskách, plní se velké Ikea tašky tatrankami, chlebem, plechovkami fazolí a nakonec se přihodí i pár teplých bund. Když je všechno připravené, může se vyrazit do terénu – tedy do parku před Hlavním nádražím. Jeden bere termosky s čajem, druhý Ikea tašku, třetí si dává přes rameno červenou tašku se základními lékařskými potřebami. Na směnu totiž pak často dorazí i dva studenti medicíny, kteří, pokud je potřeba, dobrovolně uprchlíkům pomáhají se základním ošetřením. 

Na rozdíl od ukrajinské směny, na které každý dobrovolník má výraznou růžovou vestu, aby byl lehce rozpoznatelný, na blízkovýchodní nikdo nic podobného nenosí, má pouze malou vizitku na krku. Jak mi pak vysvětlila Mlada Hošková, je to z důvodu usnadnění komunikace mezi námi a uprchlíky samotnými, kteří mají většinou strach : “Syrská společnost v České republice je založená na strachu. Ale nejen lidé, co tu žijí. To samé platí pro uprchlíky, kteří přijíždí, neradi s tebou sdílejí jména, fotografie. Vědí, jak tyhle informace mohou být lehce zneužitelné.” Říká mi tlumočník Hassan (jméno je kvůli zachování anonymity pozměněné).

Na každé směně je vždy jeden koordinátor, tlumočník a nejvíce tři dobrovolníci. Povídám si chvíli s Hassanem, který dnes přišel na směnu jako tlumočník. Hassan je Syřan, který má českou babičku a v Čechách žije již sedm a půl let. Na Iniciativu Hlavák narazil náhodou, když měl vzít rychle směnu za kamarádku, která ten den nemohla. Hassan se bojí, protože v Sýrii má stále rodinu a Česká republika je jedinou zemí v Evropě, která má stále svou ambasádu v Damašku: “Normálně se držím dál od syrské komunity v Čechách. Je tu stále hodně lidí, kteří podporují tamní režim. Bohužel během dvanáícti let se nic nezměnilo. Syrský režim kontroluje všechno, kontroluje lidi i tady v České republice. To samé, lidi, kteří tu kdy dobrovolničili. Neznáme jejich background a jejich názory. Ty jsi Češka, proto o tom s tebou mluvím takhle otevřeně. Mám na mysli spíš syrské tlumočníky, kteří sem chodí pracovat.” 

Syrský režim přirovnává k StB v Československu : “Pokud jsi politicky více angažovaná, jsi hned považovaná za kriminálníka, zrádce, popřípadě teroristu podle syrských standardů. Bojíš se jakéhokoli udání, publikovaných fotek, nebo vypsaných jmen. Kdokoli tě může udat, nahlásit, někdy jen protože na tebe mají spadeno, bez udání přesného důvodu. Jejich slovo bude bráno jako ověřený fakt. Pokud tě (syrská vláda) neohrozí osobně, tak se budou snažit vyvolat nátlak na tvé rodiče, mohou je zatknout místo tebe. Takových případů je mnoho. A zase, česká policie nebo obecně český systém je stále napojen na syrskou ambasádu, která je samozřejmě prorežimní. Nevíš, na jaké úrovni si mezi sebou sdílejí informace a komunikují. Takže provádění jakékoli aktivity je velmi riskantní.”

Jak je na tom obecně syrská komunita v Čechách? A je tu vůbec nějaká? Hassan přitakává, prý je syrská komunita v Čechách poměrně velká : ”Generace mých rodičů studovala v Československu. Hodně Syřanů emigrovalo do bývalé Jugoslávie nebo do Československa. Teď už je to druhá generace Syřanů žijící v Čechách. 

Je večer, dobrovolníci postávají v chladu venku v parku. Hned k nám přichází skupinka sedmi Syřanů, všichni na sobě mají jen to, v čem přišli a malou ledvinku, nic víc. Klepou se zimou, povídají si s naším tlumočníkem, popíjí horký čaj, všichni vypadají velmi unaveně, ale úsměv na rtech jim nechybí. Je tu také otec s desetiletým klukem, který neví kam dál. Čeká na svou ženu, kterou z neznámého důvodu nepustili z detenčního zařízení v Bělé. Pak je tu mladík, kterého poslali zpátky z Německa. Stěžoval si, že už několik let žije na Ukrajině, kde má i trvalý pobyt, přesto byl jeho vstup do Německa zamítnut. Teď je zpět v Čechách, odkud se nezdolně plánuje vrátit do vysněného Německa.

Je tu také druhá možnost, jak se do země dostat, a to přes převaděče, kteří je za vysoký obnos pohybující se okolo 600 až 1400 eur mohou dostat nelegálně do Německa. Dobrovolníci Iniciativy, kteří tu pracují už delší dobu, hned poznají, o koho se jedná – často jsou lépe oblečeni, nosí drahé hodinky a mají upravené vlasy. Ne vždy tomu tak musí být. Dobrovolníci z Iniciativy se snaží uprchlíky od převaděčů co nejdříve odlákat a domluvit jim jiné možnosti. To pak někdy nastávají situace, kdy někteří převaděči prý dokážou být i pěkně nepříjemní. Párkrát již došlo k malým roztržkám: “Všichni jsme měli po ruce pepřáky. Ale přesto, jsou to pašeráci, mohou mít u sebe zbraně.” Říká mi jeden pracovník.

Většina uprchlíků z oblastí Blízkého východu na Hlavním nádraží v Praze pouze přestupuje, nikdo nemá zájem tu zůstávat. Řada jejich blízkých nebo příbuzných žije převážně v Německu, nebo v Holandsku, kde je lákají vyšší platy než u nás. “Teď těch uprchlíků jezdí obecně o dost méně”, říká Mlada Hošková, koordinátorka. Prý se zpřísnily podmínky vstupu na slovensko-maďarských hranicích. Kvůli tomu jsou i směny o dost klidnější oproti minulým měsícům, kdy se člověk nezastavil. Naopak teď směna probíhá velmi nenáročně, většinu času člověk jen stojí a vyčkává. Směna následně probíhá tak, že se kontrolují vlakové spoje, jakými by nejspíš někdo mohl přijet. Následně se dobrovolníci rozdělují a pár z nich jde obhlédnout přijíždějící vlaky, obejít celé Hlavní nádraží a park. “Poznáš je většinou tak (uprchlíky), že s sebou mají bílou igelitovou tašku, kterou obdrží v českých detenčních centrech, nebo také jak ve skupince kouří na vlakovém nástupišti, to opravdu funguje”, popisuje mi se smíchem jeden dobrovolník. ”Pokud mají zavazadlo, tak to nejsou oni.” 

Na nástupišti jsme narazili na další skupinku pěti Syřanů, kteří pocházeli z Turecka. Ani v Turecku teď situace pro syrské uprchlíky není ideální. Politická situace v zemi se velmi zhoršuje, blíží se prezidentské volby, které byly přesunuty z ledna na 14. květen. Vláda ví, že podporou uprchlíků body u voličů nezíská. 

Je chvíli po půlnoci, uprchlíky jsme doprovodili do ubytování na Florenci, kde mají možnost strávit jednu až tři noci, mohou se tam tak umýt a nasnídat. Kapacita je však omezená, je tu pouze 60 míst vyhraněných uprchlíkům z Blízkého východu. 

Nikde už nikdo není, a tak se chystáme to dnes sbalit. Najednou se u nás ještě objeví jeden mladík se starší dámou. Oba jsou velmi skromní, zdráhají se nás požádat o pomoc. Dva lidé jim jdou najít vhodné teplé oblečení, já si s nimi chvíli povídám lámanou arabštinou. Na cestě jsou už přes čtyři měsíce, nejhorší zážitek byl prý v Srbsku, odkud je nechtěli pustit dál. Postarší dáma mi po chvíli říká, “ale máte to tu hezké v Praze.” Aby řeč nestála, vyprávím jim o tom, jak jsem navštívila Damašek, ptali se mě, zda jsem ochutnala místní zmrzlinu. Já, že prý ne, ale že v Libanonu ji mají také moc dobrou. Oba dva mi se smíchem a radostí v hlase odpovídají : “ale ne, to jste neměla tu syrskou, ta je teprv nejlepší!”

Naopak ukrajinská směna probíhá zcela jinak, jedná se o jinou formu práce a pomoci. Pracovníci z iniciativy nepotřebují nutně obcházet celé nádraží, pouze vyčkávají v hale, kde jsou připraveni poskytnout nezbytné informace a poradit. 

Setkala jsem se s Annou. Na Hlaváku začala pracovat na konci března minulého roku, od vypuknutí války na Ukrajině. Anna Lebedeva je z Ruska a v Čechách žije již několik let. “Pocházím z Ruska, takže se mě to dotklo specifickým způsobem, v podstatě hned jsem měla potřebu něco dělat. První dny to bylo spíš zpracování šoku, ale pak jsem měla silnou potřebu se zapojit.” Ze začátku sledovala nabídky tlumočení z KACPU (Krajská asistenční centra pro pomoc Ukrajině), kde však potřebovali zejména ukrajinské tlumočníky a ona se jakožto Ruska cítila nevhodně se pozice ujmout. “Pak jsem si všimla, že 5. března 2022 se objevila nová nabídka od Iniciativy Hlavák, hned dvě hodiny poté jsem se objevila na Hlaváku, to byla moje první směna. Na Hlaváku tou dobou operovalo vícero iniciativ a organizací.” 

Zajímalo mě, jak ukrajinští uprchlíci vnímají skutečnost, že jim pomáhá mladá holka z Ruska. “Vždy je nějaká reakce, ale nikdy nebyla agresivní. Negativní reakcí bylo spíš zklamání a bolest. Ne vždy negativní, naopak přichází naděje, že ne všichni jsou stejní. Například včera na směně jsem se starala o jednoho ukrajinského pána a mluvili jsme rusky a po půl hodině se mě zeptal odkud jsem. Řekla jsem, že jsem z Ruska a on se strašně divil. A říká mi: ‚Ty jsi z Ruska a pomáháš mně, Ukrajinci?‘ Nechápu, čemu se dá divit. Nejnegativnější reakce, kterou jsem dostala od Ukrajinců, byly od ukrajinských dobrovolníků. Až to člověk nečeká.”

Anna si také stěžuje na imigrační politiku v Čechách, kdy stát v mnohém spoléhal, že dobrovolníci se o situaci zvládnou postarat sami : “Na začátku ta pomoc byla velká jak od státu, tak ochota lidí pomáhat. Stát cítí tlak na rozpočet, volby, ty věci se mění. Ta pomoc byla postupně omezována. My jsme cítili, že by to nemělo stát na nás. Rádi pomůžeme, jsme tu pro to, ale nemůžeme vytvářet systémové řešení, protože na to nemáme ani kompetence. Cítili jsme víckrát, že stát příliš spoléhal na Iniciativu Hlavák. Protože jsme ho (stát) nějakým způsobem nahrazovali. Co bylo hodně silný, až dojímavý, byla komunikace, která šla od primátora v rámci ‚Rusko nejsou Rusové a nešikanujte Rusy, kteří tu žijí‘. Bylo skvělý to vidět takhle ze shora, což se moc nestává. Jednou jsem osobně byla na schůzce s primátorem a poděkovala jsem mu za to. Otázka, kterou jsme si kladli víckrát je, co by se stalo, kdybychom tam nebyli? Ale my bychom byli strašně rádi, kdyby stát teď podporoval i nás. V tom smyslu, že by stát řekl :  pro nás je velmi důležité starat se i o dobrovolníky. Je to práce vděčná, máš z toho dobrý pocit, ale dělat to stylem, že navzdory něčemu, i když stát nepomáhá, já budu, je takový zbytečný. Nejdřív nás podporoval Červený kříž, potom Člověk v tísni, což je super, hlavně v situaci kdy necítíme tu podporu od státu, tak aspoň ji cítit od jiných organizací.”

Anna je smutná, že stát se nesnaží situaci zlepšit alespoň pro pracovníky Iniciativy, a to i v rámci základních potřeb, jako je malé zázemí, nebo základna, díky které budou uprchlíci vědět, kam se obrátit a nebudou nastávat chaotické situace, jak ze strany pracovníků odchytávajících jednotlivé uprchlíky na nádraží, tak samotných běženců, kteří nevědí, na koho se obrátit. “My bychom byli strašně rádi, kdybychom měli alespoň nějakou podporu přímo v budově Hlavního nádraží, nějaký meeting point, kde ty dobrovolníci mohou být. Bylo by fajn mít pocit, že sem patříme, že tu jsme správně. Samozřejmě to budeme dělat dál, ať se stane cokoliv a ať je situace jakákoliv. Když se podíváme do okolních větších měst, Polsko, Slovensko, tak tam, když Ukrajinec dorazí, ví, kam se má obrátit. V tu chvíli, tady v Praze, on nás musí hledat, nebo my jeho a nějakým způsobem pochopit, že ten člověk potřebuje pomoc.” Vysvětluje Anna. 

Naopak koordinátorka Mlada to komentuje slovy: “My nejsme organizace, nejsme neoficiální, nechceme po státu pomoc, otázka, zda chceme nebo ne (být organizací), je tu řadu let. Nemáme takhle ničím svázané ruce, mohli jsme tu zůstat dál a pokračovat v naši práci. Nutno však dodat, že až po tomto rozhovoru se Iniciativa Hlavák stala oficiálně zapsaným spolkem.

Anna se mi také svěřila, že pro ni je práce na Hlaváku určitý způsob “vykoupení” : “Když několik dní nechodím na směnu, tak cítím že je mi z toho blbě, že nedělám dost. Moje potřeba pomáhat, která vycházela hlavně z toho, že jsem z Ruska, přetekla do potřeby obecně pomáhat uprchlíkům. Už jsem začala chodit i na blízkovýchodní směny.”

Začátky zvládala velmi špatně. Když začala válka na Ukrajině, hledalo se co nejvíce lidí, kteří budou ochotni pomoci. Až později Iniciativa vytvořila systém, podle kterého může dobrovolník na směnu pouze dvakrát do týdne, aby se psychicky a fyzicky nevytížil. “Já jsem byla na Hlaváku pořád, pravidlo dvakrát týdně je teď, to nebylo na jaře, mívala jsem 20 hodin týdně. Když jsem se podívala na rozpis směn, často tam ta volná místa byla, a tím pádem pro mě bylo těžké se rozhodnout, kdy tam půjdu, když je tam furt někoho potřeba. Jak se mám já rozhodnout, kdy já půjdu a kdy půjdu domů odpočívat? To pro mě bylo hodně těžký. Dostala jsem se do situace, kdy to nešlo. Psychicky už jsem to nezvládala, bylo to náročný. Nemohla jsem se postarat ani o sebe, tak jsem se musela fyzicky dostat uplně někam jinam, abych se mohla od toho oddálit. Odjela jsem na měsíc do Austrálie.” 

Zajímalo mě, jaké markantní rozdíly vnímá mezi ukrajinskou a blízkovýchodní směnou: “No ten rozdíl je obrovský. My si stěžujeme na to, že dost nepodporujeme Ukrajince, a pak přijdeš na blízkovýchodní směnu a zjistíš, že ti lidi nemají nárok vůbec na nic. To, co dostanou, nějakou pomoc, to vychází z naší pomoci založené na darech, nebo pomoci státu, ale která přišla od nás. Prostě měli jsme tu 200 lidí denně, kteří mrznou v parku přes noc na Hlavním nádraží. To by taky nebyla hezká vizitka státu, tak pouze v tu chvíli se do toho snažil zapojit.”

Jaké jsou ty specifické rozdíly? “Pro mě je rozdíl třeba v tom, že člověk, který přijede ze Sýrie, tak většinou přijede, je zadržen, jde do detence, je propuštěn s výjezdním průkazem s tím, že během třiceti dní musí opustit Českou republiku. Tak už toto je ten legální status, nemůže tady být, nedostane dávky. Možnost tady ten čas přečkat, najít si práci, mít zázemí, tak toto pro blízkovýchodní uprchlíky neexistuje. Musí opustit stát. To je velký rozdíl. Nemůžou tady legálně pobývat, ani se zdržovat. Ukrajinci jsou tu legálně, s biometrickým pasem, a to i před válkou.” 

Ukrajinští uprchlíci mají také nárok na takzvanou “dočasnou ochranu”, která jim umožňuje přístup k veřejnému zdravotnímu pojištění, vzdělání či na trh práce. “Pokud se chtějí registrovat v Praze, mohou požádat o dočasnou ochranu. Takže člověk musí přijet a vědět dopředu, kde bude moci bydlet, a s tadytou adresou mohou v KACPU žádat o dočasnou ochranu. Co se týče ubytování pro uprchlíky z Blízkého východu, je rozdíl v tom, že oni třeba nemohou jít do hotelu, protože jediný doklad je výjezdní příkaz, což v hotelu neberou, takže i kdyby měli peníze, tak oni si ten hotel zaplatit nemohou.” Vysvětluje Anna. 

Vlna nenávisti od okolí přišla až postupem času, a týkala se zejména pomoci ukrajinským uprchlíkům: “Dlouho jsme tu byli a nikdo si nás nevšímal, pak přišla válka na Ukrajině, a s ní zezačátku velká vlna euforie a pomoci, pak nám ale kolemjdoucí často vyhrožovali a bylo to hodně nepříjemný. Se Syřanama to tak nevnímám. Ale něco jiného je virtuální svět, tam dostávám hodně osobních nenávistných zpráv.” Říká Mlada. 

 

Anna má podobnou zkušenost: “Na nás taky hodně často nadávají, proč pomáháme Ukrajincům. Lidi přišli o domov a nemají, kde být, a kdyby se to stalo vám, tak byste chtěli, aby vám někdo pomohl. Je ironický, že my pomáháme a pak jsou lidi, kteří jsou totálně proti, ale proti čemu? Proč by někdo musel mít něco proti tomu, že lidé pomáhají těm druhým v nouzi? Ale je to tak, proto se snažíme dbát na ty dobrovolníky, aby z toho taky neměli trauma. Ani nemusíš být na Hlaváku, abys slyšel tyhle názory. “