Koupit si jízdenku není někdy jednoduché, zamýšlí se Vicky, která žije v Německu

Text: Vítězslava Jabůrková

Tenhle moderní svět je někdy pěkně pitomý. Jedu vlakem do Mnichova. A ejhle, nefungují ani pokladny a ani automaty. Pokladny vlastně nefungují už několik let, tedy aspoň v Gmundu u Tegernsee. A automaty požívají už jen starší lidé a já. Možná se ještě najde ještě pár mladších jedinců, ale převážná většina už má postahované aplikace v telefonu, který zároveň funguje jako peněženka.

Tak to zkusím i já a zaplatím si jízdenku složitě přes paypal. Není to vlastně tak komplikované. Ve vlaku mi pak průvodčí řekne, že je to sice hezké, ale on potřebuje, abych měla stáhlý app v telefonu, být přihlášená a mít nějaké číslo. Kde to jsme? Najednou už nestačí jen aby to člověk zaplatil, doklad o zaplacení a tak. Člověk musí mít k tomu telefon, dobytý, být napojených na internet, mít stáhnou nějakou Appku a být v tom ještě i přihlášený. Moje nervy. Asi dostanu pokutu nebo mě zavřou…tak to dnes funguje. Něco zaplatíte, a jako by jste to vlastně nezaplatili… Tak si říkám, co dělají důchodci, ti co nemají mobilní telefon nebo co se jim zrovna telefon vybil nebo nemají žádný signál. 

Tak mě nezavřely a ani jsem nemusela platit žádnou pokutu. Říkám si, co by se asi vážně stalo. Jestli by opravdu vymáhali nějaké zaplacení pokuty, nebo by vás někde nahlásily a nějaké to jednání by se táhlo několik let.

A teď sedím v jedné nádražní kavárně, piju kafé a snídám croisant. Nádraží tady v Mnichově je podobné jako v to v Praze. Spousta cizinců různých barev pletí, s kufry a cestovními taškami. Spousta roztodivně oblečených lidí. Je tu velká koncentrace národností a typů lidí. Taky tradiční zápach, kdo ví z čeho. Záchody jsou takové taky ne zrovna moc udržované, kde je slyšet hlavně rusky mluvící personál. 

Tady v té kavárně to spíš vypadá na italskou národnost, ale vlastně nemám ani páru. A při placení tu mají taky takový zvláštní automat. Pán, co obsluhuje za pultem, dělá jen kafé a peněz se ani nedotkne. Automat stojí na stole, hned vedle počítače, kam se zadávají služby, které vám číšník-barman prokáže. Vy pak do automatu vložíte obnos, a když to nemáte přesně, někde se pak vysype zbytek. Ale viděla jsem dva úplně staré lidi, co si tu kupovali kafé a barman to udělal za ně. 

Kafé i měkoučký kroisant mě udělali dobře.

Někdy to není špatné sednout si zase do vlaku nebo autobusu a nechat se vést. Sledovat lidi a okolí. Tady, na takových místech a při cestě vlakem, je pořád co sledovat. Pořád se něco děje a svět nestojí. 

Dopít kafé, zajít si na záchod, tentokrát na kavárenský, a hurá do školy. Adresa je tady někde kousek. Podle navigace asi pět minut. A opravdu. Bylo to od nádraží asi dvě ulice. Nebo vlastně v té druhé to už bylo. Stará budova, se zadním dvorkem, kde byla taková malá oáza pro studenty. Moje třída byla v prvním patře. Byla jsem tam, jako vždy o dost dřív. Vybrala jsem si lavici ve třetí řadě. 

Nevím, jestli se mám bát či se těšit. Ale paní učitelku jsem už poznala o něco málo dřív než ostatní. Přece jen jsem tady byla jako první.  Zdá se, že je moc příjemná dáma. Tini se jmenuje… 

Na každém místě byly nachystané dva sešity, letáky o škole, dva bonbóny a propiska. Já jsem si vytáhla své pouzdro, počítač a taky sešit na psaní. 

A už je zase po škole. Spousta papírů, spousta informací, spousta novinek. Hlava jako balón a unavená ze sezení. Už jsem ve škole nebyla ani nepamatuju. 

Cesta zpátky vlakem byla snazší, než cesta do Mnichova. Jen jsem zase něco zapomněla. Cvaknout si lístek, jako před vstupem do metra. No moje nervy prostě. Ale pan průvodčí mi to odpustil, jen v Holzkirchenu si ho mám orazit datumem. Asi už fakt neumím jezdit ve veřejné dopravě. Budu to muset dělat častěji. Je to příjemné občas si jen tak posedět, číst si noviny nebo knihu a koukat na míhající se okolí. 

Dojela jsem do Gmundu, nasedla do auta a ještě jsem jela do Miesbachu do dílny, abych vyndala pec. Teda vypálenou pec a její obsah. Měla jsem radost, barvy se povedly podle mých představ. Tedy až na tu myš. Tu jsem teda neodhadla s barvou. Ale zbytek se mi moc líbil. A obzvláště narozeninová housenka. Taková housenka, se třemi mističkami a jednou hlavou. Do mističek se dají svíčky, ať už s živím světlem nebo s elektrickým. A tři protože naše děti ve školce jsou u nás jen do tří let. A každá misečka má jinou barvu, prostě pro děti.  

Doma jsem si uděla salát a zase se přejedla. Ach jo. 

Vystrčila jsem ametysty do záře měsíce, dnes byl úplněk, tak aby se nabily.  

A už kolem osmé jsem zalehla do postele a pustila moji oblíbenou sérii. Na počítači. Televizi nevlastním, vlastně už asi deset let. Nějak mi to ale nechybí. Vlastně jsem pořád někde v trapu. Možná si ji pořídím na důchod.

Tak takový byl můj den. Kdo ví, co přinese zítřek. Možná se opět něčemu přiučím.