Jan Homolka: Komentování sportovních přenosů je umělecké dílo, na které se připravujete v podstatě už od narození. Lidskost spojená s tvrdou prací a pravidly je jediná možná cesta

Jan Homolka je fotbalový a hokejový komentátor, nyní šéfkomentátor, na stanici O2 TV
SPORT, kde je už od jejího vzniku. Předtím působil deset let jako komentátor Eurosportu a zprávař na Frekvenci 1. Jeho alma mater je Vyšší odborná škola publicistiky v Praze. 

Autor článku: Filip Hedrich

Jak jste se dostal ke komentování? Byl to Váš sen? A měl jste nějaký vzor? 

Sen je asi až moc silné slovo. Hrával jsem fotbal a věděl jsem, že mě do hloubky nezajímá moc
jiných věcí než sport. Takže jsem chtěl a musel dělat něco kolem sportu. Jen bylo otázkou, zda budu hráč, rozhodčí, trenér, mluvčí nebo něco jiného. Komentátor mě napadl až opravdu v době,
kdy jsem si poprvé sedl za mikrofon. Od první minuty mi pak ale bylo jasné, že to je to, co chci.
Nicméně do téhle chvíle jsem nečekal, že to budu schopný dělat, ale nějak se to sešlo. Koukal
jsem na všechny sporty, odmala jsem to hltal, ale vzor jsem asi neměl. Poslouchal jsem ty lidi
a byli pro mě borci, ale že bych si řekl, že chci být ten nebo onen, tak to nebylo. Spíš je
základem, že to odmala sledujete, nasáváte a ukládáte v době, kdy mozek funguje opravdu
skvěle a vše jako když poté najdete. Se vším se dá pracovat, ale náskok ve znalosti hry,
vývoje, souvislostí, pravidel, který naberete do dvaceti, je nedohnatelný a stojím si za tím, že
opravdu skvělý komentátor tuhle věc musí projít a nevědomky se připravuje od narození. 

Co obnáší post šéfkomentátora O2 TV SPORT? 

Je toho dost, ale pokud navážu, tak to už byla moje ambice, když mi došlo, že nejsem špatnej
a mohlo by z toho něco být. Asi jsem nečekal, že to přijde stále ještě v relativně mladém věku,
ale vše se zrychluje, podívejte na trenéra Bayernu. Hlavně to obnáší být spravedlivý, přímý a
jít příkladem svou prací a nasazením. Pracovně je to z velké části o tom, že stále dost
komentuju, ale ještě mám dost času na to být jen někým, kdo už jen „něco“ předává. Cítím, že bych ještě dlouho
byl rád, aby to tak bylo. Také musíte mít obrovskou kapacitu – řešíte nasazení utkání,
rozdělení lidí v redakci napříč všemi sporty, případné posily, když nestíháme, a samozřejmě se musí zvládnout to, aby
celý tým rostl a každý člověk věděl, kde je aktuálně jeho místo a kde chce být za rok, zda to je možné a jakou cestou se k tomu dá dojít. Lidskost spojená s tvrdou prací a
pravidly je jediná možná cesta. Je to jako ve sportu, kabina musí fungovat. Jakmile je
problém, musí se vyřešit, jak to jen jde. A musím říct, že se snažím, aby každý byl oddaný té
práci, nejde to dělat na čtvrt plynu. Mám dobré kolegy, z velké části dlouholeté kamarády,
kterým věřím a bez nichž by to nešlo. 

Jaké všechny sporty jste komentoval? Byly mezi nimi i nějaké netradiční? 

Zhruba třicítku. Ale nyní je to o fotbale a hokeji. Vřelý vztah jsem měl ke skokům na lyžích
nebo k tenisovým grandslamovým turnajům. Ale také to byl jachtink, polo na koních, frisbee psů… Bylo
toho dost. Ale pořád se někdo dívá na všechno a pořád musíte jet naplno. 

Byl nějaký sport, který se Vám opravdu špatně komentoval? 

 Asi ne, nestalo se, že by člověk byl vyřízený z něčeho. Spíš je to o tom, jak vám to sedne.
Zase je to stejné jako když to hrajete. Někdy to sedne, někdy máte pocit, že to nelepí, aniž by
to někdo poznal. Dobrého a špičkového komentátora oddělí právě to, že máte vysoký standard, potažmo, že zvládnete kritické okamžiky ohledně třeba pravidel nebo použití věcí ve správný
okamžik. Protože pokud děláte sto věcí za rok, je jasné, že přijdou těžké momenty. Chápu, že
jsou profese náročnější i zodpovědnější nebo důležitější, ale není to tak, že by si člověk jen tak šel pokecat si o fotbale. Je to umělecké dílo, je to něco, co můžete povýšit nebo zabít. A jako vše to
má určité zákony a pravidla, a i když to třeba někdo nevnímá, v době sociálních sítí,
sledovanosti, to není pro každého. Tlak hlavně při velkých zápasech je srovnatelný třeba s prací rozhodčího. 

Je pro Vás velký rozdíl komentovat přímo z místa zápasu / závodu či ze studia? 

Pro mě obrovský. Na stadionu vás to pohltí, vidíte detaily, jste ve svém živlu, ve své bublině.
Musíte být pozornější, hlídat více věcí, je to větší adrenalin. Pokud by to šlo, dělal bych vše
ze stadionu, a proto ty naše soutěže mám prostě rád, že dávají šanci být každý týden třeba na
třech různých místech. 

Který zápas/akci jste si jako komentátor nejvíce užil? 

Určitě zápasy Ligy mistru. Domácí nebo venkovní, to už pak není rozdíl. Asi by každý čekal,
že to bude Barcelona nebo Real Madrid. A to je opravu něco neskutečného! Ale pak vám dojde, že
sedíte nahoře, hráči jsou mravenci a doma fanoušek kouká na uhlopříčku 140 cm a vy nesmíte
i na tu dálku chybovat. Winter games, finále extraligy, každý zápas fotbalové ligy, je to jako
droga. Každý zápas má nějaký příběh a každý zápas je jiný, to je na tom asi to nejlepší. 

Stal se Vám při komentování nějaký větší trapas? 

O nějakém fiasku nevím, jen běžné věci, o kterých třeba nikdo neví. Třeba když zjistíte po hodině komentování ve
studiu, že jsou sestavy a vy je nemáte před sebou. Ale i to se dá zvládnout. 

Máte ve Vaší kariéře pořád něco, co si ještě chcete zkusit či zažít? Máte nějaký
nesplněný sen? 

Pár jich je. Ten největší – aby mě to pořád bavilo, a ty dvě hodiny jsem byl nadšenej. Aby O2
TV Sport vzkvétal a lidi tam chodili rádi – aby se na nás lidi rádi dívali. A taky až budu
trapnej, abych věděl, že jsem a uměl odejít. Ale to se snad ještě dlouho nestane.

Foto: Archiv Jana Homolky