Zázraky se dějí a mě se stávají celkem často. O tomhle stojí za to se zmínit…

Vím, už jsem o zázracích psala. Ale právě před týdnem se mi jeden neuvěřitelný zázrak stal. Skoro z toho mrazí a naskakuje husí kůže. Člověku se chce řvát, plakat a smát se zároveň. To, co se mě stalo, je zázrak tehdy a teď znovu. Kde jen začít? Tak já začnu tím, jak se to podle mě stalo a jak já jsem to před skoro šesti lety slyšela. 

Moje auto mi někdy začátkem prosince vypovědělo službu motoru, naštěstí tu byla kamarádka, s ne moc bezpečným, ale pojízdným autem-peguotem. Ona to neměla do práce tak daleko, tak mi na ten den v týdnu půjčovala své vozidlo. 

Několikrát jsem to přes Achenpass zkusila jet, ale zimy tady jsou docela stálé, sníh leží, vítr fouká a námraza drží. Po několika se motání na zasněžené sylnici a málem nevyjetí do kopce jsem se jeden den rozhodla, že pojedu přes Bad Tölz, i když to trvalo skoro jednou tolik času. Ten den jsem se probudila a podívala se z okna. Sněžilo, ale že by mrzlo, to se taky říct nedalo. Při vyjíždění s autem jsem se podívala na silnici, nebyla ještě pořádně odklizená, nebo sníh padal a padal, znovu a znovu. Cesta byla bílá, ale sníh se zdál být měkký a poddajný. Nasedla jsem do auta a rozjela se směrem k Bad Tölzi. 

Co se pak dělo už vlastně ani nevím. Jen jsem to slyšela z doslechu. Z novin a od policajtky, která mi volala hned, jak jsem přišla k sobě. No ano, měla jsem nehodu. A podle všeho vážnou nehodu, protože mě hasiči musely vystřihávat z auta. 

Teď vám povím tu verzi, kterou jsem se doslechla a dočetla v novinách. 

V autě, které nebylo tak docela pžizpůsobené vozovce ( mělo univerzální pneumatiky, ne zimní ), jsem jela nepřipoutaná. Sice jsem nejela rychle, ale rychleji jelo auto, do kterého jsem bočně narazila po uklouznutí v zatáčce na železničním přejezdu. Majitelka toho auta, BMW, nejen že na mě nepodala oznámení za ublížení na zdraví ( byla jsem na vině já ), ale ještě mi prý poskytla první pomoc, když mi zavázala ránu na hlavě. Pak mě prý sanitka vezla první do jedné nemocnice v Aghataried, a když zjistily, že jsem jela do práce – pracovní úraz, převezly mě do nemocnice v Murnau. 

Tuhle jednoduchou verzi jsem se doslechla od policie a taky něco z novin. 

 A teď, nedávno, jsem se náhodou dozvěděla pravý příběh oné velmi zlé nehody. 

Mám kamarádku, Inu. Seznámila nás Kathleen, jiná moje dlouhodobá kamarádka, před asi půl rokem. Přidala se k naší dívčí skupině, volejbalové dívčí skupině. Před rokem jsme začaly v počtu tří a teď je nás celkem devět. Setkáváme se nejen u volejbalu, ale i různých jiných příležitostech. Narozeniny, akce všeho druhu a taky máme svůj štamtiš. Jednou za měsíc, ve středu. A někdy prostě jen tak. 

A jen tak jsme se taky setkaly jen já, Ina a Oli – přítel Kathleen jednu neděli na skleničku vína. Došla jsem a všichni jsme si objednali. Pak začal Oli mluvit o svém autě, čehož se chytla Ina a připoměla svou nehodu, kdysi v roce 2017. Trochu jsem spozornila a zeptala se na přesný datum. Řekla prosinec. A oli se zeptal, kde se to stalo. A když řekla : „27. prosince na železničním přejezdu v St. Quirinu“, začala jsem se vnitřně úplně třást. Povídala, že tam byla jedna slečna, která na tom dopadla mnohem hůř. A ona měla co dělat, aby ji udržela při životě. 

„Ina, to jsem byla já.“ Skoro jsem zařvala. 

„Ty si děláš srandu, že jo.“ Ina si chvíli myslela, že si fakt dělám srandu, nebo si ji s někým pletu.

Ukázala jsem jí jizvu na krku a taky malý gengenový snímek a pas o tom, že mám na krčních obratlech kovovou destičku se čtyřmi šrouby. 

Byla stejně v šoku jako já. Mě naskakovala husí kůže. Oli ani nedutal a sousední stůl úplně stichnul. 

Pochopila jsem, že ona byla ona osoba, co mi zavazovala hlavu. Co jsem ale nevěděla, udělala mnohem víc. 

Tehdy jsem si vyžádala od policie její telefonní číslo, abych se jí omluvila a poděkovala za poskytnutí první pomoci. Ale že udělala mnohem víc, jsem neměla ani tušení. Totiž, že nebýt jí, nebyla bych už tady. 

Vyprávěla mi, jak se to vše odehrálo a mě se hrnuly slzy do očí. 

Tak teď ta její verze. Opravdu z toho mrazí, a já jsem to ne jednou oplakala.

Ina brzdila, ale už nemohla zabránit nárazu mého auto do jejího. A když se to stalo, její motor vyletěl ven a pohyboval se někde vedle jejího auta. A protože se jí zdálo, že ona je, až na pár odřenin v pořádku, vystoupila z auta a v první řadě zkontrolovala svůj kufr, kde měla svého psa. Ten byl taky v pořádku. A jako vyškolená zdravotní sestra hned přistoupila k mému autu. Kde ale zjistila, že osoba, která tam sedí se co chvíli může udusit. Na místě byly i dvě dívky, které se šly podívat, jestli můžou nějak pomoct. Ina je hned pověřila, ať mi drží hlavu narovno. Dívky prej napřed namítaly, jestli se nemá počkat na sanitku.

„Jestli budeme čekat, udusí se, bude mrtvá.“ 

Hlava byla zcela svěšená, a do plyc nešel žádný vzduch.

Holky mě držely hlavu tak, aby ona osoba mohla dostat vzduch. Ina zatím hledala v jiných autech lékárničku. Do svého auta nemohla kvůli psu, kuft oné osoby byl plný čehosy, tak zbývalo auto holek. Z lékárničky vyndala potřebné věci, aby mi zavázala asi pěti centimetrovou díru na hlavě. 

Okolo jela jedna sanitka, zastavila, aby se zeptala, jak vážné to je. Že mají jednoho pacienta uvnitř. Ina je neprodleně žádala, jestli to není úplně tak vážné, ať ho vymění za mě. Že potřebuji rychlou péči. Problém byl ale v tom, že ona osoba – já, byla zaklíněná v autě. Museli zavolat hasiče, aby mě z auta vystříhaly. Ti odřezali střechu a naložili mě do sanitky. Převezli mě do Aghatariedu a z tama jsem letěla vrtulníkem do Murnau.

Krátce řečeno, kdyby to byl kdokoliv jiný, ne zdravotní sestřička, byla bych už mrtvá. 

Měla jsem tisíc andělů a Inu k tomu. Chce se mi brečet i teď. 

S Inou jsme se rozhodly tento den slavit spolu. Já svoje druhé narozeniny a ona, jako můj zachránce. 

Hned všem volala a říkala, že jsem živá a zdravá, můžu chodit a co víc, sportovat. A to nejlepší, staly se z nás kamarádky, aniž by jsme věděli o tom, co nás spojuje. 

Celou tu dobu, co jsme seděli, já jsem se klepala po celém těle. Nemohla jsem se sklidnit. 

V noci jsem nemohla spát a druhý den, cestou do práce, jsem brečela. Až druhý den jsem to pomalu začala chápat, jak velké jsem měla štěstí, že jsem vrazila právě do Ini.

My jsme se měly potkat, prostě to tak osud chtěl. Mělo to tak být. 

Děkuji. Děkuji ti Ino. 

Život je krásný, Měly bych být vděční za každičký okamžik.