Chce to jen mít kuráž a trpělivost a ono se to poddá: Další díl o podnikání v Německu

Nevím, jestli jsem si myslela, že to bude snazší. Ani nevím, jestli to snazší je nebo je to takové, jaké to mělo být. 

Ale pro mě je důležité, že jsem se do toho pustila. Že jsem našla odvahu, abych něco začala. A abych si splnila svůj sen. To, co jsem začala a vrhla se tím do jámy lvové, je dílna. Keramická dílna. 

Text: Víťa Jabůrková

Po dvou letech hledání prostoru, jsem konečně jednu nemovitost našla. Spíš to byla jedna místnost s chodbou. Vlastním vchodem a kuchyňkou, společnou s kadeřnicí, která obývala další dvě místnosti. 

A taky mi to vlastně našla babička jedné holčičky ze školky. Dílna je v Miesbachu, teda asi deset minut ze Schliersee, kde pracuji a asi dvacet minut z Bad Wiessee, kde bydlím. Miesbach je krajské město. A dílna se nachází v centru města, což je samozřejmě docela praktické. 

Malopodnikání jsem měla již přihlášené na obecním úřadu v Bad Wiessee, ale po podepsání nájemní smlouvy jsem ji musela přehlásit do Miesbachu. 

Změnilo se mi identifikační číslo, pod kterým jsem v Německu vedena. Musela jsem si zřídit druhé bankovní konto, podepsat pojištění na vybavení dílny. 

Dílna sama by měla být pojištěna pronájemcem, což je majitel papírnictví a prodejny s tabákovým zbožím, v tom samém domě. Jen z přední strany domu. Můj vchod byl ze zadu domu, což se nachází v jedné úzké a snadno přehlédnutelné uličky. Domy jsou tady tak blízko sebe postavené, že se tu nachází spoustu úzkých uliček. 

Hned v létě jsem se přihlásila na Vánoční jarmark. Takže jsem věděla, že to bude priorita, kromě zařízení dílny. 

Už v srpnu jsem si objednala pec a dovezla si potřebné věci z Čech. Něco jsem měla já, schované ve sklepě a něco jsem si odkoupila od pana Blahy, mého mistra z učení. Glazury, desky, cedidla a taky uchatič, pres na uši. A stánek, abych mohla na trhy. Moje auto bylo narvané až po vrch. Vezla jsem si i svůj hrnčířský kruh, který jsem měla schovaný u taťky. Už jsem za ním neseděla několik let. Ale taťka mi ho nachystal i na převoz a i na jeho provoz. 

V Německu jsem musela vše nějak naskládat do zatím prázdné místnosti. 

A na řadu přišla výbava dílny. Regály a dva stoly se židlemi byly to nejzákladnější. Ikea, hagebaumarkt a flohmarkt.

Elektriku jsem hlásit nemusela, dělím se o ni s kadeřnicí, a ta ji má napsané na sebe. Já jí pak část platím. 

Každý den jsem trávila v dílně přípravou na Vánoční jarmark. Lampy, hrnky, mísy, ozdoby a tak dál. Mezitím jsem měla v dílně i dva výkendy kurzy točení.

Taky jsem si musela nychystat pár vzorků na testy do laboratoře. Po měsíci jsem měla výsledky, samozřejmě negativní na olovo a cadmium, což jsou nevhodné složky pro užitkovou keramiku. 

Stánek před Vánocemi se povedl a já jsem byla úspěšná podle mých představ. Nebylo toho moc prodaného, ale ani ne málo. Z peněz jsem mohla zaplatit skoro dva měsíce nájmu v dílně. 

                                                                                                     

V této ne zrovna lehké době je opravdu hrdinské otevřít si dílnu s uměleckými produkty. Hodně lidí říká, že trh je přesycený takovými věcmi. Nikdo nekupuje, co nutně nepotřebuje. Já říkám, že lidé mají oči a rádi se dívají na hezké věci. Taky kurzy točení a workshopy jsou momentálně dost žádané. Je to taková pauza od toho vnějšího světa. Od těch demonstrací a válek. 

Je to relax, sedět v dílně a prostě si jen tak hrát s hlínou. Každý den můžu dělat to, co mě jen napadne. Je toho tolik, co se dá s hlínou a glasurami – barvami na keramiku. Je to jen a jen na mojí fantazii.

Je čas udělat si čas pro sebe. 

Není to ani snadné, ale ani ne příliš složité. Je to nádhera a je to risk. Ale já si říkám, že přestat můžu vždycky. Důležité je nebát se začít, nebát se jít do toho rizika. Vždycky se to vyplatí.