Jak začínám podnikat v Německu

Ale hledat prostory je opravdu těžké, aspoň tady na Tegernsee dostat důvěru od místních lidí na tak „velký“ projekt. 

Před rokem a půl se mi podařilo něco najít. Lépe řečeno, někdo mě oslovil, že pro mě něco našel. Moje kamarádka Slovenka. 

Byl to obchůdek – antikvariát a starý pán už chtěl do důchodu, neměl to po něm kdo převzít. Byla jsem se podívat a byla jsem nadšená. Dvě místnosti, se dvěma výkladními skříněmi, podsklepené, se záchodem a možností i malinkou kanceláří. A to vše za celkem rozumnou cenu. 

Už jsem si představovala, kde bude všechno stát. Domluvila jsem se s majitelem na základních podmínkách a měla jsem na to čtyři měsíce, připravit se. Začala jsem vše organizovat. Vybrala a objednala jsem si pec, vyrobila jsem spoustu věcí, které měly stát ve výloze a  můj švagr mi ze dřeva vyrobil písmena mého jména, které mě a mou výrobu měly reprezentovat a doplňovat výhled výkladu. Domluvila jsem se na odkup nějakých věcí z jedné bývalé keramické dílny, převoz těchto věcí a pomocníky na úklid a stěhování. 

Protože jsem si nebyla moc jistá svou finanční situací, zajistila jsem si od banky menší půjčku. Všechno bylo zařízené. Už jsem jen čekala, až se starý pán s antikvariátem odstěhuje. A pak se to stalo a já jsem zavolala pronajímateli, kdy že podepíšemě smlouvu. Ale ups.. on si to rozmyslel, aniž by mě o tom v čas informoval. Bylo to po těch čtyřech měsících a já jsem vlastně už počítala s tím, že se každým dnem můžu nastěhovat. Pán, který prostory pronajímal, mi prozradil, že ví o mé ne moc dobré finanční situaci. A taky ví, že nemám žádné vybavení. A že nejsem důvěryhodná osoba. 

Samozřejmě jsem chtěla vědět, kdo tohle na mě všechno napovídal a proč si ten někdo neověřil, jestli to je pravda. Přiznal se, že mu to všechno povykládala ta kamarádka, která mi to vlastně i domluvila. A už ani nechtěl vědět, jestli je pravda na její straně nebo na mojí. Měl najitého jiného nájemce a jak jsem musela i později konstatovat, i lepšího, než bych asi byla já. To ale nic nemění na tom, že se majitel domu zachoval dost neprofesionálně.

Byla jsem dost v šoku a nerozuměla jsem, co se stalo. Obrečela jsem to, ale ani to mi bohužel nepomohlo. Musela jsem zase všechno zrušit. Všechno, co jsem si pracně domluvila zase odvolat. Bance jsem vrátila celý stotisícový úvěr s tím, že ho už nepotřebuju. Objednávku na pec za čtyři tisíce euro se mi naštěstí taky podařilo zrušit, i když se našli i takový, kteří mi byli ochotni pomoct a pec uschovat u sebe. 

A věci, krásné věci do výlohy jsem postupně rozdala, prodala a vyměnila za něco jiného. Od někoho jsem dostala spoustu zeleniny, pozvání na večeři, a v autodílně mě několik oprav nechali zadarmo. 

Tak začalo moje podnikání v Německu. Prvním neúspěchem jsem se ale nenechala zaskočit.

I tohle se dobralo dobrého konce. 

Po roce a půl mám jinou, hezčí a levnější dílnu. Majitel mi dokonce vyšel vstříc se zavedením silnoproudu. A tady začínají moje starosti na novo. 

Přesně nevím, jak se tomu říká u nás. Stačilo, abych zašla na radnici a prostě nahlásila svůj účel podnikání, zaplatila poplatek 20 eur a pak už vše šlo vlastně samo. Po dvou týdnech jsem dostala první papír o zaplacení nějakého celního poplatku, který, v případě nulového nebo nízkého  zisku, bude vrácen. 

A je tu i cech keramiků a jiných řemeslníků, který se ozval a do něhož jsem se taky přihlásila. Je to taková povinnost – nepovinnost. 

Přihlášení na finanční úřad za mě udělala moje účetní. Dřív jsem si podávala svoje daňové přiznání sama, ale pár posledních let to nechávám raději na expertech. A tahle expertka je jednoduše skvělá. Když jsem k ní jela, vzala jsem dva modré hrníčky s bílými tečkami. Měla z nich velkou radost a dokonce ani po mě nechtěla peníze, které bych za tuto schůzku a potřebná vyřízení s úřady zaplatila. Tomu se říká dobrý obchod. Z finančního úřadu mi došel asi po dvou dalších týdnech dopis s mým novým daňovým číslem.

Další instituce, která se ozvala, byla okresní hygienická zpráva. Než něco začnu prodávat, potřebuji ověření z laboratoře, že v glazurách není kadmium a olovo. Jinak řečeno, aby nádobí bylo vhodné po konzumaci potravin.

Prodávat zatím můžu jen keramiku, kterou si vozím z Moravy, kde točím pro jednu dílnu. S pánem, který mě měl tady na starost, jsem v kontaktu už asi tři měsíce. A řešíme pořád správnou verzi tak zvaného „Protokolu o shodě“. Ptala jsem se ho, jak to přesně má vypadat. Poradil mi, že si to můžu napsat sama, takové čestné prohlášení. Na internetu jsem se podívala na vzory a zkusila si to napsat sama. První se nelíbilo, druhé se nelíbilo. 

Obě byla zamítnuta, jako nesprávné. A bez toho nemůžu prodávat hrnky, talíře a vše co má co dočinění s potravinami. 

Tak jsem začala na internetu hledat laboratoř, která mi může tyto testy udělat. Napsala jsem snad deseti různým laboratořím, a zavolala dalším pěti. Ale nikde jsem neměla štěstí. Nakonec jsem zavolala kamarádce do dílny do Čech, jestli by mi mohla poslat kopie svých výsledků z laboratoře. 

Poslala mi asi šest nebo sedm listů laboratorních závěrů. Shrnula jsem je a přeložila jsem si to nejdůležitější ze všeho na jeden list papíru, a znovu jsem to zkusila poslat. Poslala jsem to teprve před týdnem a pán je na dovolené, tak ještě čekám na odpověď. Připsala jsem větu, že když jim to nebude znovu vyhovovat, prosila bych o radu, na jakou laboratoř se můžu obrátit se svými vzorky. Měly by to aspoň oni vědět. Tak uvidíme.

To by byla práce s úřady, zatím. Ještě to není z daleka vše. Na řadě je zařízení dílny. 

Jedno odpoledne jsem zajela na okraj Mnichova, do Anzingu, kde je velkoobchod s potřebami pro keramiky. Chvíli jsem musela počkat, než měl majitel firmy na mě čas. Během té chvíle jsem si prohlížela různé druhy hlíny, glasur i engoby. Už jsem se na to moc těšila, až budu moct experimentovat s různými materiály, barvami a technikami. 

Když se pan majitel uvolnil, hned jsem mu naznačila, co bych si ráda pořídila . Zavedl mě někam přes halu do zadu, kde bylo vystaveno pár pecí. Vlastně jsem si nemusela moc vybírat, věděla jsem co chci. Ukázal mi jednu, a já jsem byla přesvědčena o správném rozhodnutí. Sepsali jsme předobjednávku s tím, že mi nabídl pece hned dvě, na dva různé přívody elektriky. Mým úkolem bylo zjistit, jestli je v těch prostorech pro dílnu tato síla elektriky vhodná nebo možná. 

Hned druhý den jsem zajela i do Miesbachu k pánovi, který mi chtěl pronajmout místnost. Byl to prostor se čtyřmi ne moc velkými okny, s dlaždicemi na podlaze, což nemohlo být lepší. K této místnosti vedla chodba, na jejímž konci byla i malá kuchyň a záchod. Přes chodbu na druhé straně mělo být kadeřnictví. S majitelkou, mladou slečnou, jsem se už taky seznámila a shodly jsme se na tom, že si budeme vyhovovat a možná se i doplňovat. 

Majitel objektu mě ujistil, že se na to nechá podívat elektrikáře a dá mi vědět, kterou tu pec si mám objednat. A taky že jo. Už další den jsem mohla poslat závaznou objednávku na pec. S tím, že ji dodají, nainstalují a zaškolí mě někdy v polovině září, až budu trošku zabydlená v dílně. 

Ještě jedna návšťeva u účetní, se smlouvou a taky pro rady ohledně kurzů, firemního účtu a psaní faktur. A opět ode mě dostala pár hrníčků do sady a taky mou knihu v německé verzi. Musíme tyto lidi trochu podplácet maličkostmi. Mají pak pro nás víc času.

Další krok byl domluvit odkup a převoz některých věcí z ukončené dílny od mého bývalého mistra. Nějaké nástroje, pomůcky, glasury a tak podobně. Odvoz organizuji s přáteli z Čech, kteří mají velkou dodávku na převoz všech věcí, včetně mého hrnčířského kruhu. 

Smlouva je podepsaná, kauce a první nájem zaplacený, klíče si vyzvednu na konci srpna. 

V pojišťovně jsem si domluvila termín, abych dílnu mohla hned i pojistit. Jistota je jistota. Nikdo nikdy neví.

A mezi tím se snažím ještě pracovat na plný úvazek ve školce, brigádně obsluhovat v restauraci, chodit k vodě a na všelijaké letní párty a sem tam i něco napíšu.

Jsou to starosti, které člověku dělají radost.

Chcete dílnu, podnikat nebo prostě mít svoje hobby? Musíte se postarat hlavně o čas a chuť na to to dělat. 

Brzo jedu domů, na Moravu, abych zase nějaké zboží natočila pro dílnu mojí kamarádky. 

Je to relax mezi shonem a spěchem tohoto světa. Život je komplikovaný, ale krásný.