Jan Podroužek: Daniel Křetinský nám do obsahu nezasahuje, to by se musel zbláznit. Největší fotbalový zážitek byl interview se Zinedinem Zidanem

Začínal jsem ve Sportu v létě 2010 jako elév formou povinné praxe v médiích, kterou jsme
měli udělenou na studiích. Kdo by si ji nezařídil, letěl by, nemohl by pokračovat ve studiu.
Mělo to trvat zhruba měsíc, po něm se mě můj předchůdce, vedoucí oddělení Ondra Škvor
zeptal, jestli nechci pokračovat dál. No jasně, že jo… Pomáhal jsem s anketami, později za
pár měsíců mě začali kluci posílat na fotbal do Příbrami, Teplic, Mladé Boleslavi. S bývalým kolegou Radimem Trusinou jsme rozjeli přílohu Český fotbal o nižších soutěžích. Radim
se pak o mě staral nejvíc a hodně mi pomáhal. A pak se to postupně rozjíždělo víc a víc. Později jsem pomáhal s psaním o Spartě – to trvalo, baj vočko asi tři čtyři roky. Pak jsem těsně po nástupu čínského kapitálu přeskočil ke Slavii. Vedoucího jsem začal dělat v lednu
2020, jestli si dobře vzpomínám – blbá paměť. 

Vedu oddělení s osmi redaktory. Hlavně to znamená se s nimi domlouvat na jejich autorských
výstupech a na tom, aby každý den byl pro noviny a web připraven obsah z fotbalové sekce.
Autorskou práci jsem si ponechal i já sám, byť se to někdy nepříjemně tluče s tím množstvím
práce a domlouváním, na druhou stranu bez psaní by mě taková práce moc nebavila. 

Jak vypadá Váš běžný pracovní „matchday“ – když například Slavia hraje domácí
zápas? 

Zápasový den je obvykle jeden z těch nejklidnějších. Většinou si za sebe na ten den zařídím
zástup na poradu s vedením a den trávím s rodinou v klídku. Anebo si zařizuju osobní věci.
Večer se seberu na fotbal tak, abych na stadionu byl zhruba hodinu před výkopem. Skoro
vždycky se na to těším. Pak už to jede. U večerních zápasů od sedmi platí, že člověk se
dostane domů kolem půlnoci, nebo těsně před ní –  po všech těch rozhovorech, tiskovkách,
psaní a u ještě pozdějších evropských zápasů až po jedné ráno. Podobné je to i na výjezdech do
zahraničí, kde zápasový den často strávíme s kolegy z jiných redakcí, jdeme si projít město,
skočíme na oběd, zavoláme domů, jak se mají děti a mámy. 

Takovou situaci si nevybavím. To spíš, když člověk fakt něco podělá od A do Z, a to se pak
není ani co divit, že to slízne. Nedávno se nám zrovna s kolegy povedlo svorně poslat Tiéhiho
do Sparty, zatímco to měl už tou dobou dobře rozjeté do Slavie, tam došlo k nešťastné a
neúplné komunikaci mezi námi, což jsme pak napravili. I to k tomu bohužel občas patří v tom
kalupu a množství zpráv a informací, které zpracováváme. 

Není možné ji čelit, hlavně tomu ani není potřeba čelit. Do obsahu každopádně Daniel
Křetínský nijak nezasahuje, to by se totiž musel totálně zbláznit, když vezmeme v úvahu, že
téměř každou hodinu vzniká v redakci diskuze na téma dalšího a dalšího článku, často třeba
právě i o Spartě. Aby na tyhle blbosti měl čas, musel by si tam k nám dát pro sichr židličku a
neodbíhat nikam daleko. 

Čistě ze sportovního hlediska není pod současným vedením příliš jiná než pod tím starým. Na
svazu trenéři končí a začínají normálně jako vždycky, stejně tak ředitelé. Reprezentace dělá
nominace, hraje zápasy – tu líp, tu hůř. Jako normálně. Na čem se musí už opravdu roky
pracovat, a vůbec nic se neděje, je širší spolupráce ligy se svazem tak, aby vznikla i třeba
nějaká metodika posouvání hráčů do seniorského profesionálního fotbalu. Chce to aspoň se nad tímhle
tématem zamyslet. V lize nám zoufale chybí kvóty pro odchovance a užší podoba soupisek. Bojím se, že nám celkem brzy dojde, že v tomhle bodě neskutečně chrápeme. Když by se,
zjednodušeně řečeno, propojila tahle debata se zužováním počtu ligových týmů, možná
bychom došli k daleko efektivnějšímu fungování českého profesionálního fotbalu, a tím
pádem pak i toho svazového. Třeba. 

Jste součástí podcastu KUDY BĚŽÍ ZAJÍC, který dělá Ondřej Novotný. Když
jste do toho poprvé šel, tušil jste, že bude mít takový úspěch? Myslíte si, že Vás od té
doby více lidí zná a poznává? 

Netušil, protože když jsme udělali první díl, já byl s rodinou na chatě a zrovna jsme všichni na
světě řešili akorát tak Covid a na tyhle myšlenky člověk přijít ani nemohl. Ale Ondra je od
přírody podnikavý, umí vycítit správný moment a šanci něco udělat, rozjet. V tomhle je
jednoznačný tahoun, já jsem v roli spolutvůrce obsahu. My se už v té době několik let znali,
protože jsem chodíval do jeho pořadu „Tak určitě“ na O2. Jestli to má úspěch, tak mám radost,
je pravda, že ksicht mi to docela zvýraznilo a je pochopitelně příjemné, když vás někdo
zastaví a řekne, že se mu to líbí, a že to rád poslouchá. 

Sedět půl hodiny proti Zinedinu Zidanovi a pokládat mu otázky, byť teda na střídačku
s kolegy z Polska, Německa, Anglie a Mexika. Ale byl to jeden z mých dětských idolů a já
dodneška žasnu nad jeho dvěma hlavami ve finále MS 1998 proti Brazílii. Určitě je taky fajn

zažít velké zápasy a ptát se po nich top trenérů – takže třeba Superpohár v Praze a dotaz na
tehdejšího kouče Bayernu Guardiolu, nebo utkání Frankfurtu s Dortmundem, kam jsem jel za
Václavem Kadlecem a ptal se na něj pak tehdejšího kouče Borussie Kloppa. Vzpomínám si,
že ho zaskočilo, že se ho ptám zrovna na Kácu, tak se ptal, jestli jsem přijel z Prahy. Prostě
jsem chtěl mít k Vaškovi komentář i od Kloppa, zvlášť když jim tenkrát Vašek dal gól. Bavilo
mě to na EURO 2016, ten velký turnaj vás na místě pracovně strašně pohltí. Obecně je ale na
téhle práci přínosné, že potkáte a poznáte kohokoliv z fotbalu, otevře vám to třeba nová
přátelství, leckdy i jiné obzory. Myslím, že pro mladého kluka, který miluje ten sport, je to
skvělá práce. A když máte rodinu, je to sice pořád skvělá práce, ale vy jste zatočenej
v kolotoči.