Marek Hovorka: Telefonoval jsem a faxoval. Mobily ani internet nebyly

Krátce před maturitou si jeden student na gymnáziu usmyslel udělat festival dokumentárních filmů. Psala se devadesátá léta, dokument byl okrajový žánr a stěží se dostal na festivaly. Dnes jde o jeden z nejznámějších festivalů dokumentárních filmů v bývalém východním bloku. Kromě tisíců diváků a tvůrců se na něj každoročně sjíždějí zahraniční producenti a hledají talentované tvůrce a zajímavé náměty. Tím odvážným studentem byl Marek Hovorka – dnes ředitel Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Jihlava a samozřejmě také absolvent Katedry dokumentaristiky na FAMU.

Založil jste Mezinárodní festival dokumentárních filmů v Jihlavě. Jak jste na ten nápad přišel?

To bylo v roce devadesát sedm, česká festivalová krajina byla mnohem chudší než dnes a s dokumenty se nebylo snadné setkat nejen v kinech nebo televizi, ale ani na festivalech. Jedinou soutěž dokumentů měl karlovarský festival, který ji ale koncem devadesátých let na rok zrušil, aby ušetřil, Finále Plzeň mělo soutěž jen pro hrané filmy a festival Jeden svět ani další dokumentární přehlídky neexistovaly. I v mezinárodním kontextu byla situace jiná, produkce byla mnohem chudší, a samy dokumenty vypadaly také jinak. Těch celovečerních bylo poskromnu, v kino-distribuci téměř žádný. A přitom po nich byl hlad, což koneckonců ukázalo množství diváků, kteří přijeli do Jihlavy již na první festivalový ročník. Nepočítali jsme s tím a překvapilo nás to, ale dodalo nám to energii pro další ročníky a pro rozvíjení festivalu.

Jaké byly začátky? Jak jste sháněli finance a dojednávali partnery?
Devadesátá léta měla obrovskou energii. Téměř nic nebylo nemožné. Nastavovala se společnost, budovaly se nové instituce, země se stavěla na vlastní nohy. Musím říct, že od samého začátku nám spousta lidí pomáhala a vycházela vstříc, stejně tak jsme ale i naráželi na zatvrzelost a nepochopení. Nedá se to ale srovnat s dneškem, kdy mám mnohem častěji pocit apatie, nezájmu i strnulosti. Ale nic není černobílé. Až mě překvapuje, jak se daří prostřednictvím internetu nejen pořádat revoluce, ale i budovat malé komunity lidí, které spojují stejné zájmy. To mě fascinuje.

Jihlava je malé město, neměli jste strach z nezájmu, když jste se rozhodli pořádat tak velkou akci, nebo naopak si toho poměrně malé město váží?

Přiznám se, že jsme od prvního festivalového ročníku vlastně nic neočekávali. Třeba kontaktní číslo na akreditační pohlednici bylo k nám domů, kde jsem vlastně jako středoškolák moc nebyl, takže nedobrovolnou asistentkou se první rok stala má maminka. Ta se musela rychle zorientovat v tom, kde mohou účastníci spát a kolik stojí akreditace. Dodnes na takový telefonát vzpomíná třeba režisérka Erika Hníková, která byla překvapená, kam se tehdy vlastně dovolala. Ale musím říct, že se tam už od samého počátku sešla moc zajímavá společnost. Každý rok mě překvapí někdo, kdo se ke mně přihlásí s tím, že jezdí do Jihlavy již od prvního ročníku.

Jaké jsou ohlasy na tento festival u zahraničních hostů, kteří sem přijedou představit svá díla?
V minulosti šlo o unikátní zážitek, dokumentárních festivalů bylo i v Evropě mnohem méně. Ale i dnes oceňují především to, co v minulosti – atmosféru, divácký zájem, schopnost klást chytré otázky i celkový programový profil. Jihlava není turisticky nejatraktivnější místo ani v samotné Vysočině, natož v České republice či Evropě, což nám situaci samozřejmě trochu ztěžuje. Naprostá většina filmových festivalů je ve velkých metropolích, u moře, u jezera či v místech výjimečně půvabných. Konkurence festivalů je veliká a skutečnost, zda vás kromě festivalu láká navštívit i dané město, často rozhoduje. Jsem ale rád, že když hosty přesvědčíme, aby na sychravou Vysočinu přijeli, vnímají podzimní kouzlo a podmanivost mnohasetleté historii, kterými Jihlava na konci října disponuje.

Co jste si pomyslel, když jste přišel domů poté, co skončil první ročník festivalu, a všechno bylo za Vámi? Jaká byla vaše první myšlenka?

To si nepamatuji, ale asi, že budu muset zase začít chodit do školy, maturita se nebezpečně blížila. Ale i jihlavské gymnázium, které bylo oficiálním pořadatelem prvního ročníku, k našim aktivitám přistupovalo s neskutečnou otevřeností. Vybavuji si, jak jsem, s blížícím se festivalem, trávil hodiny denně na sekretariátu u telefonu a vyřizoval, co bylo třeba. Začínal jsem o přestávkách, ale často se takové telefonování protáhlo. Nesmíte zapomenout, že v té době nebyl internet a mobilní telefon neměl skoro nikdo, vše se řešilo po pevných telefonních linkách, případně faxem.

Text: Zuzana Kůrová, Foto: Archiv Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě

Rozhovor vznikl v rámci Online kurzů žurnalistiky v roce 2012